Všechny považují za důležité sledovat dlouhodobější přesuny osob jak v rámci volného pohybu osob v EU, tak přes „hranice“ Unie a tzv. třetích zemí.
Unijní migrační politika se zaměřuje hlavně na „třetizemce“ a k nim směřují integrační opatření. K monitoringu migrace jsou zapotřebí kvalitní statistiky, jenže právě zde existují tři zásadní problémy.
První spočívá v samotném volném pohybu osob v EU. Ten totiž není společnou evropskou evidencí monitorován. Druhý tkví v odlišnostech národních migračních legislativ. Ačkoliv Eurostat a OSN zavedly definici obvyklého pobytu, pobytové režimy nejsou na evropské úrovni harmonizovány. Podobně fungují i odlišné praxe v přihlašování a odhlašování osob. Třetí se týká odlišných zdrojů dat o migraci. Část zemí čerpá údaje z registrů obyvatelstva, jiné z imigračních úřadů, další z cenzů a výběrových šetření. Srovnatelnost dat a jejich další využití jsou proto omezené (často i legislativně).
V praxi tak dochází k tomu, že migrující osoba nemusí být ve své zemi původu odhlášena, ačkoliv v cílové zemi již evidována je. Tím dochází k duplicitám, anebo naopak k neevidované migraci. Snahy sestavit „zrcadlovou“ statistiku (kdy si dvě země mezi sebou porovnávají přistěhovalé a vystěhovalé osoby) končí neúspěchem. Většina států je totiž schopna lépe evidovat příchozí a legálně pobývající cizince než vystěhovalé občany své či dalších zemí EU, kteří se při odjezdu neohlásili.
Předpokladem spolehlivé statistiky migrace je jednotná definice migranta a její aplikace v jednotné evropské databázi. To naráží nejen na technicky a finančně náročné řešení, ale zejména vzbuzuje pocit ohrožení jednoho ze základních principů EU, tedy volného pohybu osob uvnitř Schengenského prostoru.
Migrační statistika patří mezi prioritní témata mnoha mezinárodních organizací – Evropské unie, Organizace spojených národů i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
