„Vtíráme se“ do všech oblastí života

VYDÁNÍ: 04/2014
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

Jana Hrdá, předsedkyně Asociace pro osobní asistenci a místopředsedkyně Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, rozebírá důvody, proč stojí za to odstraňovat v běžném životě bariéry. Úpravy pro osoby se zdravotním postižením nakonec zvyšují komfort celé populace.

Určitě máte představu o tom, kolik je v České republice osob se zdravotním postižením.

Příjemců příspěvků na péči je podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí asi 300 tisíc. Tvrdí se, že vozíčkářů je u nás zhruba 12 až 15 tisíc. Kdyby Český statistický úřad publikoval údaje o lidech s postižením nejenom co do počtu osob, ale i typu jednotlivých postižení, získala by Národní rada osob se zdravotním postižením argumenty pro své požadavky.

Český statistický úřad tato data publikuje. V tomto měsíci zveřejní výsledky šetření u osob se zdravotním postižením v České republice za rok 2013.

To je dobře. Víte, my už jsme v roce 2001 chtěli, aby zjišťování o osobách se zdravotním postižením bylo součástí sčítání lidu, domů a bytů. To se však nepovedlo. ČSÚ nám sdělil, že se jedná o citlivý údaj, a proto jej nelze zkoumat. Myslím si, že zrovna tak citlivý údaj je věk, hmotné prostředky jsou citlivými údaji stejně jako národnost i náboženství. Kdyby to bylo dobrovolné, tak by to nějakou relevanci mít mohlo. Statistika přece operuje s možností, že lidé na sebe nechtějí spoustu věcí prozradit. Dokáže to pak nějakým koeficientem zohlednit.

Koho Národní rada zastupuje a čí zájmy hájí?

Národní rada je celostátní střechová organizace, která, a teď se neděste toho vyjádření, sdružuje sdružení sdružující osoby se zdravotním postižením. Nepatří do ní žádná organizace, ve které by bylo méně než 50 procent lidí se zdravotním postižením. V podstatě se dá říci, že sdružujeme asi 220 tisíc lidí v republice, kteří jsou někde organizovaní. Hájí zájmy svých členů. Její požadavky jsou obsaženy v Národním plánu. Konkrétně se jedná o odstraňování bariér a předsudků, vytváření příležitostí pro zaměstnávání, požadavek na rovnocennou zdravotnickou péči atd.

Jde jí tedy o to vytvořit pro lidi se zdravotním postižením takové podmínky, aby mohli žít plnohodnotný život.

To, co je podmínkou pro nás, lidi se zdravotním postižením, je pro běžnou populaci zvýšením komfortu. Dám příklad. Když je někde vybudován nájezd, jezdí po něm spousta maminek s kočárky, lidi s těžkými břemeny a ti, kterým se špatně chodí. I vy jste dnes přišla do mého bytu po nájezdu. Zkrátka „vtíráme se“ do všech oblastí života a všude chceme vyrovnat příležitosti. Národní plán je rozpracován na 14 krajských plánů, ve kterých už je zohledněná situace v kraji, například dopravní situace. Snažíme se, aby bylo čím dál více dopravních prostředků nízkopodlažních. Aby byly přizpůsobené pro lidi s omezením pohybu a orientace. Bohužel je tu stále ještě hodně lidí, kteří mají daleko na nějakou zastávku. To je i můj případ. Představte si, že se nám podařilo zajistit pro lidi, kteří mají kromě pohybového omezení ještě navíc dýchací problémy, zařídit v Praze mikrobusy, do kterých se dotyčný nalodí s vozíkem a dýchacím přístrojem. Řidiči těchto 18 mikrobusů působí zároveň jako asistenti, kteří občana se zdravotním postižením odvezou ode dveří ke dveřím. Tuto službu platí magistrát, avšak to, že se ji podařilo prosadit, je zásluhou Národní rady.

Jací občané se zdravotním postižením potřebují vaši pomoc nejvíce?

Každá skupina potřebuje něco nejvíc a hned. Ale nyní se hodně zabývám neslyšícími od narození, kteří si říkají neslyšící s velkým „N“. Z jazykového hlediska se považují za zvláštní národ, neboť používají zvláštní jazyk, a tím je znaková řeč. A to není znakovaná čeština. Českému jazyku nerozumí. Pokud nejsou nápisy jednoslovné nebo dvouslovné, vůbec jim nerozumí. Proto potřebují piktogramy. A už jsme zase u úpravy prostředí. Jenže ty piktogramy nevyužívá pouze tato skupina lidí, která představuje pouze deset procent z těch, kteří mají poruchu sluchu. Přidávají se k ní i děti, lidi s mentálním postižením, kteří nerozumí psanému textu v češtině, a také cizinci.

Někde jsem zaznamenala názor, že lékaři nerozlišují rozdíl mezi zdravotním postižením a nemocí. Jaký na to máte názor vy?

Jelikož se lékaři řídí medicínským hlediskem, tak tyto dvě věci od sebe nerozlišují. Ten zásadní rozdíl podle Světové zdravotnické organizace tkví v tom, že nemoc je léčitelná, zatímco postižení je neléčitelné. Čili i chronická nemoc už je brána jako postižení. Pro lékaře je pacient jako pacient. Předepisují mu léčebné prostředky, léčebné techniky a pomůcky, které už neléčí, ale jenom kompenzují dotyčný stav. Pro doktory je velice obtížné určit u pacienta hranici, kdy už se nejedná o nemoc, ale o zdravotní postižení. Jenže pro lidi, kteří se pohybují v oblasti zlepšování sociálních podmínek lidí se zdravotním postižením, je ta hranice důležitá.

V roce 1982 jste měla automobilovou nehodu, při níž jste si zlomila páteř. Ochrnula jste, avšak svůj život jste nevzdala. Stala jste se aktivistkou hnutí lidí se zdravotním postižením. Byla jste prvním člověkem před listopadem 1989, který si po státu vymohl službu placené osobní asistence. Bylo za minulého režimu více nebo méně lidí se zdravotním postižením než dnes?

Upřímně řečeno, já nevím. Opticky jich bylo daleko méně. Přece jenom před 32 lety byly bariéry. Když jsem začala jezdit na mezinárodní konference, tak se nás tam ptali: A vy nemáte vozíčkáře? Na to jsme odpovídali, že vozíčkáře máme, jen nejsou vidět. Nemají příležitost vyjíždět ven. Bydlí v bytech, kde jsou schody, a nemají ani kam jet, protože všude jsou bariéry. A nemají také důvod, proč ven vyjíždět, protože nepracují a pobírají invalidní důchod. Myslím si, že dnes je možná těch lidí dokonce více. Ale to je jenom moje logická úvaha, která vychází z toho, že lékařská věda pokročila natolik, že přežívají lidé, kteří by dříve nepřežili. Dalším důvodem je to, že je více příležitostí si něco udělat. Je více úrazů. Více mladých lidí jezdí na motorkách, provozují adrenalinové sporty. Myslím si, že se také rodí více lidí s postižením.

Když vás tu na vlastní oči vidím, jak pracujete prostřednictvím svého počítače, musím se zeptat: Jak je to s ekonomickou aktivitou osob se zdravotním postižením?

Záleží na více věcech. Za prvé na mentalitě. Jelikož jsme vybudovali systém podpor, dostali lidé již před dvaceti lety příležitost vrátit se zpět do společnosti, žít způsobem, který je běžný. Což znamená, že se vzdělávají a je pro ně normální, že mají zaměstnání. Zatímco lidé, kteří vyrůstali za minulého režimu, nesměli být a ani neměli být vidět. Za to se jim platilo důchodem. Nepočítali s tím, že budou pracovat, navíc k tomu ani nebyli vychovávaní. A když se to po nich náhodou žádalo, tak to považovali téměř za křivdu. Ekonomické aktivity lidí se zdravotním postižením narůstají geometrickou řadou. Opravdu hodně exponenciálně. Dnes je spousta pracovních příležitostí. I pokud se musí někam dojíždět, tak se to zvládne, protože bariéry pomalu mizí. A je pravda, že nám, lidem upoutaných na lůžko, pomáhají informační technologie. Ale další důležitou věcí, kromě odstraňování bariér a možnosti pracovat, která je velmi důležitá, je odstraňování předsudků.

Můžete být konkrétní?

Ještě dnes vám mnoho zaměstnavatelů řekne, já toho člověka nepřijmu, on je nemocný. No nezlobte se, ale já nejsem nemocná. Jen, když mám chřipku nebo zápal plic, jsem nemocná. Ano, mám postižení, které vyžaduje nějakou úpravu podmínek k práci. To znamená, jak vidíte, že mám pracovní místo vybudované tak, abych mohla používat počítač s telefonem. Ovšem má osobní asistentka mi při výkonu práce nepomáhá. Jsou mi k dispozici jen její ruce – podají mi šanon nebo vytočí číslo na mobilu. A když mám chřipku, tak také nepracuji.

 

Ing. Jana HrdáIng. Jana Hrdá

Vystudovala Vysokou školu zemědělskou a v roce 1977 začala jako zootechnička pracovat na Státním statku Veltrusy. V roce 1982 měla autonehodu, po které ochrnula (kvadruplegie). Její tělesný stav vyžaduje neustálou čtyřiadvacetihodinovou péči. Zpočátku se o ni starala rodina, později, od roku 1985, osobní asistentky. Po listopadu 1989 se připojila ke skupině, která usilovala o prosazení systému osobní asistence a dalších pokrokových sociálních služeb pro zdravotně postižené občany. V současné době zastává funkci místopředsedkyně Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, pracuje v expertní skupině pro sociální politiku a legislativu, předsedá Pražské krajské radě osob se zdravotním postižením a Asociaci pro osobní asistenci, spolupracuje s registrem inspektorů kvalit sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí. Vyučuje na Univerzitě Karlově v Praze a na Univerzitě Hradec Králové. Vede vzdělávací kurzy, je autorkou řady informačních brožur a knih o osobní asistenci, spolupracuje s Fondem ohrožených dětí a dalšími organizacemi, pravidelně přispívá do novin a časopisů. Je první českou nositelkou Ceny Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

 

Zatím zde není žádný komentář.

Související články

 

Zaměstnavatelé chtějí pracovníky bez handicapů

Ilustrační foto

Statistika o ekonomické aktivitě a dávkách sociálního zabezpečení vyplacených občanům se zdravotním postižením přináší širší pohled na uplatnění těchto osob na trhu práce. Oproti výsledkům předchozího šetření došlo ke změnám, většinou k horšímu.

Péče rodiny rozhoduje

Ilustrační foto

Jaké úrovně vzdělání dosáhli v roce 2012 lidé se zdravotním postižením? Kde a s kým nejčastěji bydleli? Dokázali být ve svém životě soběstační? A jak jim vyhovují zdravotní pomůcky a dostupná pomoc? Na tyto otázky nabízí odpovědi poslední šetření ČSÚ.

V ČR byl zdravotně postižený každý desátý

Ilustrační foto

Ze šetření u osob se zdravotním postižením, které v roce 2013 již po druhé v historii realizoval ČSÚ ve spolupráci s Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR, vyplynulo, že z celkového počtu obyvatel bylo 1 077 673 osob se zdravotním postižením.

Při šetření byli důležití lékaři

Ing. Josef Kotýnek

Po šesti letech, v roce 2013, se uskutečnilo druhé výběrové šetření. Zúčastnily se ho na základě principu dobrovolnosti téměř čtyři stovky praktických lékařů pro dospělé, děti a mládež a pro pacienty z ústavů sociální péče, kteří vyplnili celkem zhruba 9 300 dotazníků. Poté statistici dopočítali