Kde ty všechny děti jsou?

VYDÁNÍ: 06/2014
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

Je rodičovství v dnešní době jen formou určitého altruismu, anebo způsobem, jak uspokojit emocionální potřeby? Nad složitými demografickými otázkami přemýšlí sociolog Ladislav Rabušic, profesor brněnské Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a vedoucí Ústavu populačních studií.

Proč lidé vůbec plodí děti?

Odpověď na tuto jednoduchou otázku je složitá. Vyjdeme-li z faktu, že člověk je živočich, který se rozmnožuje se­xuálně, pak je jasné, že sexuální styk je základní podmínkou reprodukce. A jelikož v živočišné říši platí, že mezi rozmnožováním a zachováním druhu je příčinný a ne funkční vztah, pak také platí, že člověk nemá sex, aby se rozmnožoval, ale rozmnožuje se, protože má sex. Dříve, než lidé dokázali účinně kontrolovat své početí, to bylo jednoduché: sexuální styk měl obvykle za následek početí. A jelikož lidé se sexu oddávají hojně a často, neboť je jim příjemný, početí a porody byly časté. Jakmile ale začali mít v moderní době lidé účinné nástroje k jeho kontrole, a platí to především o ženách, tato příčinnost přestává platit. Sexuální styk přestal být nástrojem prokreace, stal se především nástrojem rekreace. Antikoncepční pilulka tak způsobila, že do hry vstoupily další prvky, které rozhodují o tom, zdali penetrativní sexuální akt, abych tak řekl, bude aktem reprodukce nebo rekreace. A proč tedy dnes lidé plodí děti? Kdyby byl člověk pouze homo economicus, tedy přísně ekonomicky kalkulující tvor, děti by v moderní společnosti asi vůbec neměl. Pěkně to ilustruje má kolegyně a kamarádka Dragana Avramov, která říká, že když vezmeme v úvahu všechny investice, které jako rodiče musíme do našich dětí vložit, přičemž jako odměnu očekáváme pouze emocionální uspokojení, nezbývá, než hovořit o novodobé formě altruismu. Dragana zde tak nastiňuje ještě další aspekt člověka, který zdůrazňují sociologové: člověk není pouze homo economicus, je také homo sociologicus, tedy bytost plná sociálních vazeb, které vyplývají z jeho sociálních pozic a s nimi spojených sociálních rolí, společenský tvor se svými hodnotami a preferencemi. V kombinaci obou tvorů pak můžeme najít odpověď na vaši otázku. Homo sociologicus nás vede k tomu, že máme děti, protože ty jsou naplněním našich emocionálních potřeb, jsou stvrzením našeho sociálního pouta s milovaným člověkem, jsou prvkem trans­grese, tedy snahy člověka překročit sebe sama a něco po sobě zanechat, jsou prvkem rozšiřování našich sociál­ních vazeb. Na druhé straně homo economicus nás nabádá zvažovat náklady a výnosy – v širokém, ne pouze materiálním smyslu – rodičovství, což vede k omezování počtu dětí, čehož jsme svědky v různé intenzitě v současných vyspělých společnostech.

Ve své knize Kde ty všechny děti jsou? jste se zamýšlel nad proměnami hodnotových orientací mladé české generace a nad jejich dopady na plodnost. Co by se muselo změnit, aby se plodnost zvýšila?

Jde o to, jaké zvýšení máme na mysli. Zdá se téměř zákonité, že ve vyspělém světě budeme v budoucnosti jen těžko nalézat země, v nichž by konečná plodnost byla vyšší než 2,1 dítěte na ženu. Naše společnosti jsou na jedné straně velmi kompetitivní, takže od nás vyžadují velký výkon v čemkoliv, co děláme. A budou to vyžadovat samozřejmě i od našich dětí, my je na takový svět připravujeme, a jelikož většina z nás chce, aby naše děti uspěly, vyžaduje to od nás náklady nejrůznějšího druhu – a opět nejenom v materiálním smyslu. Na druhé straně naše společnosti nyní nabízejí tolik možností seberealizace, tolik svodů a lákadel, jak být šťastný – jaksi se do našich mentalit vloudil imperativ, že smyslem života je „být šťastný“ –, že dítě nebo děti, jsou s nimi v ostré konkurenci a bohužel nezřídka v této konkurenci prohrávají. Skutečně momentálně nevím, co by se muselo změnit. A nevědí to zatím ani kolegové ze zahraničí, kteří se v rámci svých populačních studií problematikou fertility zabývají.

Myslíte si, že současný vývoj demografického chování může výrazně ovlivnit budoucnost celé české společnosti? A chápou podle vás naši politici nutnost zabývat se populačními otázkami?

Odpověď na první část vaší otázky je: Ano, samozřejmě. Lidé během svého života „způsobují“, abych tak řekl, řadu demografických jevů: párují se, zakládají rodiny, plodí děti, rozvádějí se, migrují, jsou nemocní, nechávají potratit své dítě, umírají. Tímto chováním vytvářejí demografickou strukturu obyvatelstva a ta je, jak opakovaně zdůrazňují demografové, pro život společnosti obrovsky důležitá – zvláště v moderních společnostech, která má rozsáhlé systémy sociálně-podpůrných opatření, na která jsme si zvykli a která bereme jako samozřejmou a dokonce nárokovou součást našich životů. Tyto systémy se musí samozřejmě nějak financovat, neboť nic není na tomto světe zadarmo, a struktura obyvatelstva, především jeho věková a genderová struktura, to výrazně determinuje. Odpověď na druhou část otázky je už složitější: chci věřit, že ano, ale mám pocit, že všichni – bez ohledu na jejich ideologické, a tudíž stranické založení – žijí v neustále se opakujícím mýtu: myslí se, že systémy sociální politiky by bylo jednodušší udržovat, kdyby se v naší společnosti rodilo více dětí, protože to by „vylepšilo“ věkovou strukturu, měli bychom větší podíl obyvatel ve věku ekonomické aktivy, čímž bychom vybrali více daní, index stárnutí by měl příznivější hodnoty, takže bychom mohli zůstat u systému průběžného financování důchodového zabezpečení, společnost by měla značný podíl mladé populace, takže by byla ekonomicky vitálnější atd., atd. Proto hledají způsoby, jak zvýšit porodnost na takovou úroveň, která by toto všechno zajistila. Jak jsem již naznačil ve své předchozí odpovědi, je to bláhové počínání. Příkladem by nám v tomto mohlo být Japonsko. Jejich experti na populační otázky dospěli na základě nejrůznějších analýz k poznání, že Japonsko se bude pohybovat na velmi nízké úrovni plodnosti (úhrnná plodnost je v Japonsku dlouhodobě kolem 1,4 dítěte na ženu), takže je nutno vzít tuto skutečnost jako fakt a rozhodování o řízení země je nutno činit s tímto vědomím a v tomto kontextu.

Mohl byste vyjmenovat nějaká pronatalitní opatření, kterých by bylo v současné době zapotřebí?

Z mých publikací a i z mé předchozí odpovědi vyplývá, že zastávám značně rezervovaný postoj k možnostem stimulovat populační růst pobídkami rodinné a sociální politiky. Pokud bych však přece jen měl nabídnout určitá expertní řešení, pak mé vidění problému mi napovídá, že zvýšení české plodnosti by se teoreticky mohlo ubírat dvěma cestami. Za prvé: Motivovat ženy, aby neodkládaly porody prvních dětí do vyššího věku. Tím by se nezkracovalo období reprodukce a rodinná politika by mohla snáze nabízet ženám možnost mít dvě nebo u některých snad i tři děti. Za druhé: Věk prvního porodu neovlivňovat, ale vytvořit podmínky pro to, aby ženy rodily druhé popř. třetí dítě i v pozdějším věku. Když jsem si udělal rozbor různých strukturálních faktorů k první možnosti, tak mi vychází, že věk v době prvního porodu velmi pravděpodobně i v blízké budoucnosti zůstane vysoký, takže na tento prvek, jenž by mohl přispět k navýšení intenzity plodnosti, nelze spoléhat, případná snaha motivovat ženy k časnějším porodům by byla s velkou pravděpodobností odsouzena k neúspěchu. Co se týče druhé možnosti, to je vytvořit podmínky, aby ženy mohly rodit i ve vyšším věku, to by snad mohlo vést k jistým výsledkům. Znamenalo by to ale úzkou koordinaci zdravotní, rodinné a sociální politiky blíže, viz můj článek v Demografii (4/2007). Ale znovu opakuji, mým krédem je, že stát by se měl především snažit o to, aby eliminoval křiklavé projevy chudoby, aby zajistil možnost vyššího vzdělání pro ty, kdo o něj projeví zájem, aby zajistil svobodný trh s byty, na němž je možné s pomocí dostupných hypoték získat bydlení nejrůznější finanční úrovně, aby prostřednictvím aktivní politiky zaměstnanosti minimalizoval dlouhodobou nezaměstnanost a aby umožnil eliminovat nerovnosti mužů a žen na trhu práce. Takový systém státní asistence, který bude mít v citlivé symbióze jak prvky subsidiarity, tak také univerzalismu, vytvoří podmínky ke svobodnému rozvoji individua, které se o sebe, a tudíž i o celou populaci, postará víceméně samo.

 

prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.

Ladislav Rabušic je profesorem brněnské Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a také vedoucím Ústavu populačních studií této fakulty. Svůj badatelský zájem soustřeďuje především na problematiku populačních studií a na otázky hodnotových proměn. Je autorem desítek statí a řady kapitol v knihách publikovaných jak doma, tak v zahraničí. Je českým zástupcem v Radě programových ředitelů konsorcia mezinárodního srovnávacího výzkumu European Values Study a také českým delegátem Programového výboru Horizon 2020, Societal Challenge 6.

Zatím zde není žádný komentář.

Související články

 

První dítě po čtyřicítce? Na jihu EU nic výjimečného

ilustrativní fotka

Průměrný věk prvorodiček v EU v roce 2015 byl 29 let. V Rumunsku je mezi prvorodičkami největší podíl náctiletých, naopak v Itálii není nikterak výjimečné poprvé rodit až po čtyřicátých narozeninách.

Vícečetných porodů je již méně

ilustrativní fotka

Až do poloviny 90. let minulého století počet porodů, při kterém přišly na svět dvě či více dětí, v podstatě kopíroval trend vývoje celkového počtu porodů. V letech 1995 až 1999 jich však výrazně přibylo a v roce 2010 jich bylo nejvíce. Od té doby jejich počet z důvodů změn legislativy zase klesá.

Samovolných potratů v Česku přibylo

Ilustrativní obrázek

Česká republika se dnes řadí mezi země s dlouhodobě liberální potratovou legislativou a dostupnými moderními antikoncepčními prostředky. Přesto v letech 2003 až 2014 došlo ke změnám: snížil se počet umělých přerušení těhotenství, ale vzrostla intenzita samovolné potratovosti zejména díky vyššímu výskytu těhotenství žen ve starším věku.

Podíl mimomanželských dětí strmě stoupá

ilustrativní fotka

V roce 2014 bylo vdaných 53,3 % rodiček. Přitom ještě v roce 2001 to bylo 76,5 %. V revolučním roce 1989 bylo vdaných dokonce 92,1 % rodiček. Roste úroveň plodnosti svobodných žen.

Délku našeho života určuje vzdělání

prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc.

Demografka a vysokoškolská profesorka Jitka Rychtaříková, jejíž jméno je spojeno s katedrou demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK, se právě vrátila z 12. evropské populační konference v Budapešti. Zorganizovala ji Evropská asociace pro populační studia, takže bylo o čem povídat.

Přibývá mladších ženichů a vzdělanějších nevěst

ilustrační foto

Rodinné chování české populace se změnilo. Kromě načasování a formy partnerského života došlo také ke změně ve výběru partnera z hlediska věkové a vzdělanostní podobnosti. Častěji se vyskytují případy, kdy je ženich mladší než nevěsta, která je zase oproti minulosti vzdělanější.