Evropské země z pohledu různých statistik

VYDÁNÍ: 04/2015
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

Nezaměstnanost, vývoj spotřebitelských cen a žadatelé o azyl jsou témata, která patří na evropském kontinentu mezi nejžhavější. Podívejme se na ně podrobněji optikou aktuálních statistických údajů.

V roce 2014 žádalo v zemích Evropské unie o mezinárodní ochranu 625 tis. osob (včetně opakovaných žádostí), meziročně bezmála o 200 tis. více. Žadatelů bylo suverénně nejvíce po roce 2007, odkdy jsou jejich počty metodicky srovnatelné. Lze předpokládat, že loňský počet žadatelů v zemích EU byl nejvyšší od poloviny 90. let, kdy začala postupně odeznívat velmi silná migrační vlna uprchlíků iniciovaná vleklým konfliktem v geograficky blízkých zemích bývalé Jugoslávie. Vysoký počet žadatelů o mezinárodní ochranu v roce 2014 souvisel se zhoršenou bezpečnostní situací v některých geograficky vzdálenějších regionech. Šlo především o občany Sýrie, kteří se v rámci Unie nejvíce obraceli na Německo (třetina případů), Švédsko (čtvrtina) a Nizozemsko (7 %). Výrazněji meziročně přibyli i žadatelé z Iráku, Afghánistánu a některých afrických zemí (Eritrea, Nigérie, Mali, Gambie, Senegal), z Evropy pak občané balkánských států (+35 tis.) či Ukrajiny (+13 tis.), méně bylo naopak Rusů (–22 tis.). Proti roku 2013 byl počet žadatelů o azyl nižší jen v šesti zemích EU (z větších států jen ve Francii a Polsku). V ČR žádalo 1 155 osob, za růstem stáli především občané Ukrajiny.

Průměrná roční míra inflace za rok 2014 (celkem a vybrané okruhy spotřeby)*)

Průměrná roční míra inflace za rok 2014 (celkem a vybrané okruhy spotřeby)*)

Plných 29 % všech žadatelů o mezinárodní ochranu připadalo v roce 2014 na Německo, jež patří dlouhodobě společně se Švédskem (13 %) k unijním zemím, ve kterých osoby vyhledávají mezinárodní ochranu nejčastěji. O desetinu žadatelů se shodně podělily Itálie a také Francie, ve které se však, na rozdíl od většiny tradičních imigračních států, počty žadatelů v posledních letech významně nezvyšují.
V přepočtu na obyvatele směřovalo nejvíce žádostí na Švédsko (6,8krát více než v celé EU), mimo Unii na Švýcarsko a Norsko. Absolutní počet žadatelů v ČR (1 155 osob) byl v EU devátý nejnižší. V přepočtu na obyvatele byl pak pátý nejnižší (po Portugalsku, Slovensku, Rumunsku a Chorvatsku). Nejpočetnější skupinu žadatelů v EU tvořili v roce 2014 vedle občanů Sýrie (122 tis.) Afghánci (41 tis.) mířící zejména do Německa, Rakouska či Maďarska. Do Německa směřovali výrazně také občané Balkánu či Iráku, do Švédska častěji uprchlicí z afrických států, do Velké Británie Pákistánci, do Polska pak Rusové.
Mezi žadateli v zemích EU byly nejvíce zastoupeny osoby ve věku 18–34 let
(54 %, nejvíce v Itálii), čtvrtinu představovaly osoby mladší 18 let (nejvíce zastoupené mezi žadateli v Polsku), Německu či Rakousku. Podíl mužů mezi žadateli dlouhodobě osciluje těsně pod 70 %, vyšší byl v roce 2014 především v jihoevropských státech (muži však převažovali ve všech státech EU).
Z celkového počtu prvoinstančních rozhodnutí o mezinárodní ochraně v zemích EU (360 tis.) jich v roce 2014 bylo kladně vyřízeno 45 %. Jednalo se jak o udělené azyly (90 tis.), tak i o doplňkovou ochranu či pobyty z humanitárních důvodů. Největší šanci na kladné rozhodnutí měli žadatelé v Bulharsku (94 %), z tradičních imigračních států pak ve Švédsku (77 %),  v Nizozemsku a ve Švýcarsku (shodně 70 %). V Německu byly odmítnuty tři pětiny žádostí, ve Francii 78 %, v Řecku dokonce 85 %. V České republice bylo kladně vyřízeno 37 % žádostí, většinou občanů Sýrie, Běloruska a Kuby.

Žadatelé o azyl v zemích EU a EFTA v roce 2014

Každý desátý se narodil v jiném státě

Přestože se každý případ žádosti o mezinárodní ochranu posuzuje individuálně, celková úspěšnost žadatelů v jednotlivých zemích EU je do značné míry závislá na geografické skladbě žadatelů (především, zdali přichází z regionů zmítaných válečnými konflikty popř. přírodními katastrofami, nebo pochází ze „stabilizovaného“ prostředí a za motivy jejich migrace lze hledat spíše ekonomické důvody). Např. vysoký podíl odmítnutých žádostí v Německu či Maďarsku lze zčásti vysvětlit větší váhou žadatelů z dnes již relativně stabilizovaných balkánských států (většina z nich má již statut kandidátských zemí EU). Naopak za vyšší úspěšností žádostí o mezinárodní ochranu v severských státech Evropy (ale i např. i v Bulharsku) stojí mimo jiné vysoký podíl syrských uprchlíků.
Desetina obyvatel žijících v roce 2013 v zemích EU se narodila v jiném státě, než byl stát současného pobytu. Z toho u 17,7 mil. osob šlo o jiné státy Unie (převážně staré členské státy). Dalších 33,7 mil. osob mělo své rodiště vně hranice současné EU – nejčastěji v tzv. středně rozvinutých státech (drtivá většina asijských států a zemí severní Afriky).
Nejvyšší podíl cizinců („nerodáků“) nacházíme v malých otevřených ekonomikách – v Lichtenštejnsku (63 %), Lucembursku (42 %), na Kypru (24 %), dále v zemích dlouhodobě národnostně rozdělených (Chorvatsko, pobaltské státy) a také v tradičních imigračních zemích – Švýcarsku (28 %), Rakousku (16 %) či Švédsku (15 %).
V největších ekonomikách Evropské unie se podíl takových cizinců pohyboval mezi 11,5–13,5 %, nižší byl pouze v Itálii (9,5 %).
Velmi nízký podíl cizinců charakterizuje většinu mladších členských zemí Unie, včetně České republiky (3,7 %), z ostatních členů jen Finsko (5,3 %).
Pouze v pěti zemích Evropské unie převažovali mezi cizinci obyvatelé narození v zemích současné Unie. Často šlo o osoby původem ze sousedních zemí (např. v alpských státech). Dominance narozených v sousedních zemích je u cizinců typická také v Pobaltí (Rusové) či balkánských státech.
Kulturně i geograficky pestřejší skladba cizinců charakterizuje tradiční velké imigrační země Evropské unie s dosud silnými vazbami ke svým bývalým koloniím. Vysoký podíl narozených v nejméně vyspělých státech (západní, střední, východní Afrika) nacházíme mezi cizinci v Portugalsku a také v severských státech.
Nadprůměrný podíl osob narozených ve středně rozvinutých státech mezi veškerými „cizinci“ v České republice (387 tis.) je odrazem vysokého počtu narozených na Ukrajině (100 tis.), Slovensku (80 tis.), Vietnamu (46 tis.), Rusku (29 tis.), ale i v Číně, Mongolsku či některých dalších zemích bývalého sovětského bloku.

Obyvatelé narození v jiném státě (skladba v %) a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel v roce 2013

Obyvatelé narození v jiném státě (skladba v %) a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel v roce 2013

Jaké rozdíly v postavení na trhu práce mělo vzdělání

Vysoké rozdíly v míře obecné nezaměstnanosti mezi evropskými státy neodráží pouze současnou výkonnost jednotlivých ekonomik, ale také vzdělanostní strukturu pracovní síly. Podle údajů za rok 2013 (poslední dostupný rok) dosahovala v celé Evropské unii míra nezaměstnanosti osob s terciárním vzděláním (ISCED 5–8) celkem 6,4 %. U osob s vyšším sekundárním vzděláním (ISCED 3–4) byla o polovinu vyšší a u pracovní síly s nejnižším stupněm vzdělání (ISCED 0–2) byla vyšší dokonce trojnásobně (19,1 %).
Nepřímá závislost mezi úrovní nejvyššího dokončeného vzdělání a „zranitelností“ na trhu práce se projevila ve všech zemích vyjma Rumunska a Řecka. Zde nejvyšší nezaměstnaností trpěly osoby s nižším sekundárním vzděláním (ISCED 3–4).
Naopak dramatické rozdíly v postavení na trhu práce u různých vzdělanostních skupin obyvatel nacházíme především v zemích střední a východní Evropy, které vstoupily do Evropské unie po roce 2000. Důvodem je velmi vysoká nezaměstnanost osob s nejnižším vzděláním (nezaměstnanost v této skupině mívá obvykle dlouhodobý charakter). Např. na Slovensku bylo v roce 2013 v této skupině obyvatel nezaměstnaných 42 %, ve Španělsku pak 35 %. Problémy se zapojením marginalizovaných skupin na pracovní trh má i Česká republika. Ve skupině osob se základním či nižším středním vzděláním tu byl nezaměstnaný každý čtvrtý (šestá nejvyšší hodnota mezi státy EU). Ve skupině osob s vyšším sekundárním vzděláním byl bez práce každý patnáctý (sedmá nejnižší hodnota) a u osob s terciárním vzděláním jich bylo bez zaměstnání jen 2,8 % (třetí nejnižší hodnota v EU po Německu a Maltě).

Míra nezaměstnanosti ve vybraných evropských zemích podle klasifikace vzdělání v roce 2013

Míra nezaměstnanosti ve vybraných evropských zemích podle klasifikace vzdělání v roce 2013

Ekonomika Unie se ocitla na prahu deflace

Tři roky trvající dezinflační tendence v Evropské unii umocněné postupným propadem cen energií v druhé polovině roku 2014 zavály její ekonomiku na přelomu roku 2014 a 2015 do deflace.
Za celý rok 2014 vzrostly spotřebitelské ceny v Evropské unii meziročně o historicky nízkých 0,6 %. V České republice to bylo o 0,4 %, což byla po roce 2003 druhá nejnižší hodnota v samostatné historii ČR.
Ceny všech energií, včetně pohonných hmot, byly v průměru za celý rok 2014 meziročně vyšší jen ve třech unijních zemích – v Rumunsku (o 2,3 %) a nepatrně i ve Velké Británii a Chorvatsku.
Hloubka poklesu cen energií v České republice (–3,8 %) byla v tomto roce oproti celé Evropské unii více než dvojnásobná, k čemuž přispěl i hlubší meziroční pokles cen elektřiny a plynných paliv v tuzemsku. Podobně jako v dalších deseti zemích Unie se ceny v Česku v úhrnu snížily i v celém oddíle spotřeby – bydlení (včetně bytových služeb a energií).
Ceny potravin a nealkoholických nápojů zamířily v roce 2014 vzhůru pouze v osmi zemích Evropské unie.
V České republice rostly v tomto roce ceny potravin a nápojů o střídmých 2,1 % (třetí nejslabší meziroční růst od roku 2007). V kontextu celé Evropské unie šlo však stále o růst nejdynamičtější, podobně jako tomu bylo v předchozích dvou letech. V roce 2013 se totiž rychleji zvyšovaly ceny pouze ve Finsku. Silný růst cen potravin a nápojů v České republice v roce 2012 byl zase nejvyšší nejen v Evropské unii, ale atakoval i nejvyšší hodnoty za posledních dvacet let.

Autor: , oddělení svodných analýz
Zatím zde není žádný komentář.

Související články

 

Česká „nej“ v Evropské unii

ilustrativní fotka

Již od roku 2006 vydává ČSÚ titul Česká republika v mezinárodním srovnání (vybrané údaje). Z rozsáhlé nekomentované publikace, která obsahuje údaje ze všech statistických oblastí, lze zjistit, jak na tom v předchozích letech byla Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie.

Druhý nejrychlejší růst v EU

Ilustrační foto

Podle meziročního růstu hrubé přidané hodnoty ve 4. čtvrtletí 2014 Českou republiku překonalo z unijních zemí jen Maďarsko.

Z východoevropských ekonomik je ČR nejdražší

Ilustrační foto

Průměrné náklady na pracovní sílu za jednu odpracovanou hodinu byly v EU 24,2 eur, v ČR 10 eur. V nejdražším finančním sektoru činil evropský průměr 41,2 eur, zatímco v pohostinství a ubytování dosáhl pouze 14,4 eur. Ještě větší rozdíly najdeme ve výsledcích posledního celoevropského šetření nákladů práce v třídění podle zemí a oblastí.

Zhoršení ekonomického výkonu EU

ilustrativní obrázek

V posledním čtvrtletí 2012 se ve většině zemí EU znatelně zhoršil ekonomický výkon.

Stavebnictví v Evropě klesá

Ilustrační foto

Stavební produkce v EU27 za rok 2012 nedosáhla úrovně předchozího roku a meziročně se snížila. Více klesá inženýrské stavitelství.

Uprchlíkům se nevyhneme

ilustrativní fotka

V celoevropském kontextu patří zatím Česká republika mezi země s nízkými počty žadatelů o mezinárodní ochranu. Ve srovnání s většinou členských zemí Evropské unie jsou podprůměrné. Situace se však může změnit.