Platí, co řekne respondent

Kdy jste nastoupila do Českého statistického úřadu jako tazatelka?

Už v průběhu mateřské dovolené jsem si přivydělávala na šetření Životní podmínky SILC. Pak se v Úřadu uvolnilo místo, takže jsem hned po mateřské nastoupila jako tazatelka. Tazatelka je pracovnice, která pracuje v terénu a zjišťuje informace přímo od domácností nebo od respondentů.

Jak víte, na které dveře máte zaklepat?

Mám přesně určená čísla bytů, které jsou předem vybrané. Mým úkolem je zkontaktovat se s osazenstvem bytu a pak od něj získat odpovědi na otázky šetření ČSÚ.

Jakým způsobem se s majitelem bytu zkontaktujete?

Snažím se mu předem poslat dopis. Což znamená, že nejdříve se musím jít podívat, kdo v bytě bydlí. Pak mu pošlu dopis s oznámením, že ho navštíví tazatelka ČSÚ. To je zvláště v dnešní době hodně důležité, protože do bytů se snaží vloudit spousta tipařů a podomních obchodníků. Někdy je hodně problematické se do domu vůbec dostat. Proto tam chodím v různých denních i večerních hodinách. Starší lidi se dají lépe zastihnout přes den, mladší zase večer, když přijdou z práce.

Kde konkrétně šetření provádíte?

Po celé Praze, přičemž moje garantka se mi snaží vyjít vstříc tak, že mi přiděluje sčítací obvody blízko u sebe, abych nemusela tolik přejíždět po Praze. Konkrétně mám na starosti Prahu 8.

Jak se vám daří dostat se do objektů s ostrahou?

To je velký problém. Recepční nechtějí nikoho cizího vpouštět dovnitř, zvláště když přesně nevím, ke komu jdu. Z katastru se nedá pořádně zjistit, kdo v bytě bydlí. Často vlastní byt cizinci nebo majitelé, kteří ho mají jako investici, takže ho neobsazují. Anebo tam bydlí někdo úplně jiný, než jak jsem původně zjistila.

Co v domácnostech zjišťujete?

Šetřím Životní podmínky SILC, Výběrové šetření pracovních sil anebo cestovního ruchu či Výběrové šetření informačních technologií. Mojí povinností je na počátku šetření jít pětkrát do konkrétního bytu v různou denní hodinu. Samozřejmě, že se mi stane, že v něm nikoho nezastihnu. V Praze je vůbec hodně bytů prázdných.

Kolik času strávíte v domácnosti při jedné návštěvě?

To je relativní. Musím být připravena na situaci, kdy přijdu do bytu, kam se vrátila maminka s dětmi ze školy, potřebuje uvařit večeři, udělat s dětmi úkoly. Pokud je ochotna se mi věnovat, pak musím udělat maximum pro to, abych odešla co nejdříve.
Pokud je však v domácnosti jen babička, která už týden s nikým nemluvila, mohu tam klidně zůstat i dvě hodiny a vyslechnout si celý její životní příběh.
V obou případech musím zareagovat pružně, abych ze situace vytěžila vše, co potřebuji zjistit, a přitom aby i druhá strana byla spokojená.

Stalo se vám někdy, že by byl někdo vůči vám agresivní?

Maximálně verbálně. Nemůžu říct, že by se mi někdy stalo, že by se mě někdo snažil vyloženě fyzicky napadnout. Tazatelky ČSÚ jsou takovým hromosvodem pro lidi, protože nás vnímají jako zástupkyně státní správy. A jelikož mají lidé málokdy možnost někomu ze zástupců moci vynadat, jsme to nakonec my, které si jejich stesky vyslechnou.

Jak na to reagujete?

Rozhodně nejdu s takovým člověkem do konfliktu. Někomu stačí, že se vypovídá. Tím se zklidní a nakonec mi vše, co potřebuji vědět, řekne. Když vidím, že se situace neuklidnila, klidím se raději dotyčnému z cesty. Musím se chránit.

Chodíte dělat šetření i do domácností cizinců?

Už jsem narazila na Vietnamce, Slováky, Ukrajince a anglicky hovořící cizince. Máme k dispozici v některých jazycích dotazník, ale stejně se to snažím vyřešit komunikací na místě. Kdybych jim jen předala dotazník a nechala je, ať ho sami vyplní, už bych ho zpátky vyplněný nedostala.

Jak takové šetření probíhá? Vstupujete přímo do domácnosti, anebo dotazník vyplňujete přede dveřmi?

Snažím se zůstat přede dveřmi. Je pravda, že šetření Životní podmínky SILC je náročnější. Vyplnění dotazníků trvá minimálně hodinu. Řeší se v něm hodně intimní záležitosti jako například: jaké jsou příjmy členů domácností, výdaje za byt anebo vybavenost bytu. Když rodina vypadá slušně a pozvou mě dál, tak do bytu vejdu. U Výběrového šetření pracovních sil, při kterém se zjišťuje, kolik hodin týdně lidé pracují, se snažím zůstat přede dveřmi. Nejen z důvodu vlastní bezpečnosti, ale i z důvodu ochrany respondenta. Kdybych vstoupila do bytu staré paní a něco se jí ztratilo, mohla by si myslet, že jsem to vzala já.

Při Výběrovém šetření pracovních sil se ptáte lidí i na výši jejich příjmů?

Ne, ptáme se jen na zaměstnání, ale zato všech členů domácnosti. Samozřejmě každý má právo nám neodpovědět.

Jak reagujete v případě, že vám někdo lže? Například tvrdí, že je chudý, ale vybavení domácnosti tomu nenapovídá.

Musím říct, že to se mi nestalo. Pro mě je důležité, co mi respondent řekne. Jelikož do domácností nevstupuji, nemám možnost porovnat výpověď se skutečností. Většinou chodím do panelákových bytů. Pokud by se mi zdálo, že něco nesedí, mohu toho člověka svými otázkami dovést ke správné odpovědi, ale rozhodně ho nekonfrontuji.

Co ještě je kromě důvěry ve vás při šetření důležité?

Záleží například na ročním období. Léto je sice v Praze nešťastné v tom, že lidi jsou hodně na chatách, takže se dají těžko zastihnout. Na druhou stranu, když je pěkné počasí, má každý lepší náladu. I nám se před tím domem líp čeká, než ten člověk přijde. Když však máme někde půl hodiny mrznout, je to nepříjemné. A samozřejmě také hodně záleží na politické situaci. Také má vliv na jejich náladu například to, zda ve vchodu, do kterého právě jdu, měli lidé schůzi družstva, na které se pohádali. To pak vím, že to tam ten den mohu zabalit a přijít až následující týden, kdy ti lidé už nebudou tak naštvaní.

Co děláte pro to, abyste při této náročné práci neonemocněla syndromem vyhoření?

Snažím se si urážky lidí nebrat osobně. Beru to tak, že si lidé postěžovali a tak se nějakým způsobem vybili. Pokud nakonec i to šetření proběhne, je to ideální stav. Samozřejmě, že jsou situace, kdy se člověk rozhodí. To je pak lepší se sebrat a jít pryč. Kdybych pak zazvonila u dalšího bytu, už bych neměla energii na přesvědčování dalšího člověka.

Jak moc je pro vás náročné, že děláte více druhů šetření?

Dříve se dělalo každé výběrové šetření zvlášť. Když se jedno šetření přidává k dalšímu, ne vždy je výsledek uspokojivý. Ne každý, kdo je ochotný odpovědět na Výběrové šetření pracovních sil, má ještě chuť si se mnou povídat o tom, kam a proč odjel, čím jel a kolik za to zaplatil.

Daří se vám lidi přesvědčit, aby vám odpovídali ještě na další otázky z jiných šetření?

Většinou lidi zjistí, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Snažím se jim zdůraznit, že když mi ty informace neřeknou, tak někdo, kdo vytváří zákony, nemá šanci získat údaje o tom, jak se jim žije. Když mi například důchodce řekne, že mi nemůže říct nic zajímavého, protože je na penzi, tak mu na to odpovím, že i důchodci hledají zaměstnání, neboť jsou ohroženi chudobou. Je tedy na nich podělit se se státem o informace o tom, jak se jim žije. Jinak nebude možné udělat nějaká opatření, aby se jim žilo lépe.

Je ještě něco, co vás na vaší práci překvapuje?

Dodnes mě mile překvapí, když rozešlu dopisy a lidi se mi sami ozvou s návrhem dne a hodiny, kdy k nim mám přijít. Také mě překvapuje, kolik potkávám zajímavých lidí. Kdybych nedělala tuto práci, těžko bych se s nimi setkala.