Je dlouhá rodičovská dovolená příčinou rozdílu v příjmech mužů a žen?
Na to je třeba se dívat ze dvou pohledů. Z ekonomického: Má právo na stejnou mzdu jako jedinec, který doma s dětmi nebyl? Tvrdě si odpovídá, že nemá. Pak je tu sociální hledisko. Podle něj by měly mít stejnou mzdu. Společnost by měla ocenit, že se ženy nechávají dobrovolně „morálně zastarat“, neboť když zmizí na čtyři roky z trhu práce, tak kromě toho, že naplnily své mateřské pudy, tak přece té společnosti umožnily další pokračování. Společnost toto vědomé sebepoškozování žen na trhu práce musí prostě ocenit. Už neřeším, zdali to bude formou slevy na dani, přídavků na děti. To už je otázka propopulační politiky.
V mezinárodním srovnání je rodičovská dovolená v České republice extrémně dlouhá, což má dopad na pracovní kariéru žen. Dá se s tím něco rozumného udělat?
Bude to znít tvrdě, ale zkrátil bych ženám rodičovskou dovolenou. V tomto jsem měl spor s kolegou Tomášem Fialou z katedry demografie Vysoké školy ekonomické v Praze, který zastává názor, že by ženy měly být doma do čtyř let věku dítěte. Ne že bych ženám nechtěl tu možnost dát, měly by si ale uvědomit, že na mateřské se nevyhnou určitému „morálnímu zastarávání“.
Ruku v ruce by s vaším návrhem však musela přijít záruka, že ženy umístí své děti v jeslích nebo v mateřských školách.
Samozřejmě, pokud by ženy měly jít do práce, potřebují záruku, že o jejich dítě bude postaráno. Proto bych podpořil vznik dětských skupin, aby si ty ženy, které by chtěly být s dětmi doma, mohly přivydělávat jako chůvy. Třeba v Rakousku to funguje k oboustranné spokojenosti. Pro pracovní trh a i pro ženy samé je lepší, když se vrátí do práce dříve. V tomto jsem hodně spartánský. Já ženám nechci brát právo být s dítětem, ale náš pracovní trh není tak flexibilní jako v Nizozemsku nebo ve Finsku. Řešením by byly i částečné úvazky. Jenže ty fungují možná v Praze, ale v regionech už ne.
Mgr. Ing. Petr Mazouch, Ph.D.
Proděkan pro zahraniční styky a rozvoj Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE). V roce 2005 ukončil na VŠE magisterské studium v oboru statistické a pojistné inženýrství. O pět let později, v roce 2010, zde obhájil dizertační práci. V roce 2013 absolvoval obor demografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na VŠE působí od roku 2006, nejprve na katedře statistiky, následně také na katedrách demografie a ekonomické statistky, jejímž členem je dosud. Ve své pedagogicko-vědecké činnosti se soustřeďuje na problematiku lidského kapitálu a dalších socio-ekonomických souvislostí. Je členem České demografické společnosti a Slovenské štatistické a demografické spoločnosti.
Přitom ale naše společnost nepovažuje ženy, které se relativně brzy po porodu vrací do práce, za dobré matky.
Ano, to už jsem také slyšel. Taková žena je pak označena za krkavčí matku. Mnohem lepší by bylo, kdyby se lidé nemuseli rozhodovat, zda mít rodinu, nebo práci, ale kdyby se podařilo mít rodinu a práci. Prostě aby obě tyto složky byly součástí života.
Člověk s nižším vzděláním je více ohrožen chudobou. Lze tedy tvrdit, že investice do vzdělání se vyplatí?
Nízké vzdělání a ohrožení chudobou spolu obvykle souvisí. Mimo jiné to také závisí na oboru, který jedinec vystudoval, popřípadě na oboru, ve kterém pracuje. Takový často zmiňovaný pedagog na základní škole má určitý mzdový strop. Jeho mzda sice roste vytrvale, ale velmi pomalu. Jinde je třeba nástupní plat nižší, ale růst je výrazně rychlejší. Mzda průměrného vysokoškoláka teprve ve věku kolem 35 let, tedy asi deset let po skončení školy, smaže náskok průměrného středoškoláka. Ostatně hranice chudoby je otázka dohody. Dnes se za ni v mezinárodním srovnání považuje 60 % mediánu ekvivalizovaného příjmu. Už se začíná koketovat s hranicí 70 %. To by pak podíl chudých v populaci výrazně narostl.
Struktura vzdělání obyvatel jednotlivých krajů České republiky není stejná. Prohlubují se nějak tyto rozdíly i v čase?
Kdysi jsem si myslel, že podle hesla „jízdní kolo do každé rodiny“ by bylo řešením „vysoká škola do každé dědiny“. Obecná úroveň lidského kapitálu, měřeno úrovní dosaženého vzdělání, se u nás od průměru liší ve třech regionech. V Praze, která je pozitivním způsobem odkloněná a kde to je, domnívám se, zčásti jistě způsobeno vyšší koncentrací škol. Pak je to v Moravskoslezském kraji, kde je také dostatek vysokých škol, ale vzdělanost tam už není tak vysoká. Nejhůře je na tom region Severozápad, kde je vysokoškoláků málo. Souvisí to i s tím, jaký podíl obyvatel v dané oblasti má maturitu, což je nutný předpoklad pro studium na vysoké škole. V Ústeckém kraji je nižší než ve zbytku republiky.
Z pohledu vysokých škol vůbec nejsme schopni validovat výsledky z hlediska následného prostorového rozmístění absolventů. Nemáme téměř žádné údaje a zdroj informací o tom, kam absolventi odcházejí. Například, že jsem je vyslal z Ústeckého kraje do Prahy, aby šli načerpat vzdělanost, ale nevím, jestli se vrátili.
Hovoří se také o mzdové divergenci krajů, ale ta je spjata s regionálními rozdíly ve vzdělanostní struktuře. A informaci o vzdělanostní struktuře v regionech máme k dispozici pouze jednou za deset let ze Sčítání lidu. Obecně se ví o tom, že absolventi se domů moc nevracejí. Ostatně sám jsem toho příkladem.
A zůstávají absolventi v oboru, který vystudovali?
To do určité míry závisí i na tom, zda je společnost vůbec schopná absolventům poskytnout uplatnění v daném oboru. Třeba u učitelů či lékařů můžeme docela rozumně předvídat, kolik jich budeme časem potřebovat. U pedagogů se poměrně často stává, že společnost jim umožní vzdělání s tím, že od nich očekává, že se budou starat o vzdělávání další generace, ale oni si často po ukončení studia hledají místa jinde. U lékařů se nestává moc často, že by dokončili medicínu a šli pracovat do jiného oboru, ale zase odcházejí do zahraničí.
Motivací dnes ale často není zájem o daný obor, ale snaha „mít maturitu“ nebo později „mít titul“.
Problém vidím spíše jinde. Naše školství nestíhá nástup nových technologií a ohromné informační laviny, která se na lidi valí. Cestu ke zvyšování vzdělanosti bych, i když dříve jsem si to nemyslel, viděl jinde. Uvítal bych, kdyby základní vzdělání trvalo až do 18 let, aby se mladí lidé pořádně naučili orientovat ve společnosti a pochopili její základní pravidla. Bylo by fajn, kdyby všichni věděli, v jakém žijí volebním systému, v jakém žijí právním systému, jak se počítají mzdy, jak se počítají daně a další pro život praktické věci. Následně bych volil diverzifikované odborné vzdělávání, ať již by to byla univerzita nebo dvou-, tříletý obor, např. automechanik. Toto je třeba model z Kanady nebo Finska.
Takže nepovažujete za rozumné na úrovni regionálního školství podporovat učební obory?
Řemeslníci nám bezesporu chybí. Ale když ty mladé lidi v 17, 18 letech vypustíme do světa, můžeme předpokládat, že si umí sami vyplnit daňové přiznání, že si sami dojdou na živnostenský úřad, že si sami umí sehnat zakázky?
A co obvyklé stesky učitelů, že děti jsou dnes hloupější?
Na vysoké školy nastupuje víc a víc studentů z generací, které jsou menší a menší. Stěžují si ale i učitelé na základních školách. Možná by si měli uvědomit, že děti dnes musejí zvládnout úplně jiné věci než dříve. Přece nemůžu říct, že děti jsou hloupější jenom proto, že, když to přeženu, neumí ve čtvrté třídě vyřešit kvadratickou rovnici. Ony ale umí jiné věci, které k přežití ve smečce vrstevníků potřebují mnohem více. Tím však nechci říct, že ovládání počítače, tabletu či telefonu je důležitější než matematika nebo čtení. Nemůžeme ale ignorovat, že se svět stal pestřejším a okolní prostředí vysílá mnohem více podnětů, které je třeba absorbovat, aby v něm mohl člověk obstát. Třeba tělocvikáři teď přišli se zajímavým postřehem. Dříve platilo, že venkovské děti byly tělesně zdatnější. Dnes je to naopak. Venkovské školy se v různých sportovních přeborech začaly umisťovat hůře než městské školy. Jsou to právě děti na venkově, které tráví svůj volný čas doma. Děti ve městech totiž často chodí do různých sportovních kroužků.
