Slzy ano, nářky ne

VYDÁNÍ: 01/2016
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

Životní příběh dcery generála Jana Procházky a manželky legendárního pilota
311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii generála letectva Aloise Šišky Vlasty Šiškové. Místopředsedkyně Svazu čs. zahraničních letců 1939–1945
ve svých 92 letech překypuje nesmírným elánem a aktivitou.

Neuvěřitelným elánem a smyslem pro čest jste příkladem mnoha mladým lidem. Právem jste v roce 2014 získala cenu Český patriot za mimořádné hrdinství. Jak jste prožívala dětství?

Tatínek se narodil ve Vizovicích na Valašsku, kde jsem jako malé dítě trávila krásné prázdniny. Byl ruský legionář a po návratu z Ruska se rozhodl zůstat v armádě. Když se později stal náčelníkem 4. armádního sboru v Olomouci, bylo mi patnáct. V době, kdy jsem studovala čtvrtý ročník reálného gymnázia, vlast obsadili Němci a vyhlásili Protektorát. V květnu 1938 byla rozpuštěna armáda. Důstojníci generálního štábu tehdy založili protinacisticky zaměřenou odbojovou organizaci Obrana národa a otec s nimi spolupracoval. V roce 1939 dostal místo na ministerstvu školství v Praze. O rok později, v den mých šestnáctých narozenin, si pro něj přišlo gestapo. Byl odsouzen k jedenácti letům těžkého žaláře a trest si odpykával v německém Dietz am Lahn, odkud byl převezen do káznice v Bayreuthu. Neměly jsme o něm s maminkou žádné zprávy.

Jak jste s maminkou prožívaly válku?

Domek nám zabavilo gestapo a každý měsíc jsme na „pečkárně“ platily nájem, ale díky odbojovému hnutí ve Vizovicích jsme občas dostaly lístky navíc, někdy třeba klobásy nebo uzené, i nějaké peníze, takže se to dalo vydržet. Jednou jsem jela do Vizovic vlakem. Byl prázdný, když jsem vystoupila, neviděla jsem živou duši. Došla jsem ke stařence, zaklepala jsem na dveře a ona mě vtáhla rychle do síně a řekla: „Proboha dcérko, co tu děláš? Vždyť je stanné právo – každého, kdo je venku, zastřelí!“ Ale mě nezastřelili! To už hořela osada Ploština…

Jako ročník 1924 jste pak byla „totálně nasazena“…

Po maturitě jsem měla pracovat pro Velkoněmeckou říši v továrně na kuličková ložiska ve Schweinfurth am Mein. Náš vlak právě projížděl Bayreuth, když jsme se dozvěděli, že spojenci srovnali Schweinfurth se zemí. Nemohli jsme pokračovat dál…

 

Ing. Vlasta Procházková-Šišková Ing. Vlasta Procházková-Šišková

Narodila se 11. listopadu 1924 v Mostě. V letech 1945–1948 studovala na Vysoké škole politické v Praze. O dvacet let později vystudovala obor psychologie práce.
V roce 1949 se provdala za válečného veterána Aloise Šišku, letce RAF. Podílí se na činnosti Svazu československých zahraničních letců 1939–1945 a je jeho místopředsedkyní.

A v Bayreuthu byl váš otec…

Řekla jsem si, proč ho nenavštívit? Tak jsem se vydala za město do káznice. Sloužili tam naštěstí staří „werhmachťáci“, co měli nějaká zranění a nemohli na frontu. Povolili mi pětiminutovou návštěvu. Sotva mě táta uviděl, lekl se, že se něco stalo, tak jsem na něj přes tu chodbu křičela: „Je to všechno dobrý, taťko, všechno v pořádku! Jsem tu na návštěvě!“ Po návratu domů jsem mamince řekla, že tatínek žije. Ale od té doby jsme už zase o tatínkovi nevěděly.

Fronta postupovala dál, přišel květen a s ním konec války…

Chodily jsme se s maminkou denně na Malou Stranu, kde bylo sídlo Červeného kříže, ptát na otce a čekaly a čekaly. Dne 17. května jsme byly na Václavském náměstí, kde se konala přehlídka Samostatného armádního sboru, který se vrátil ze Sovětského svazu. Přišly jsme domů až večer a měly jsme velkou žízeň, tak mě maminka poslala pro pivo. Scházela jsem po schodech, když před brankou zastavil americký vůz s řidičem a z něj vystoupil táta. Radost ze shledání byla nepředstavitelná. A pivo chutnalo jako nikdy v životě!

Takže otce osvobodili Američané?

Ne přímo. Tatínek o válce vůbec nechtěl mluvit. Až později jsem se dozvěděla, že z Bayreuthu utekl a přidal se ke Třetí americké armádě. Stal se členem štábu generála Pattona a zpravodajcem ve štábu generála Andrewse.

Co bylo po válce?

Už 28. října 1945 můj otec v Praze vedl vojenskou přehlídku vojsk vítězných mocností. Tehdy nás zvali na všechna velvyslanectví. Při jejich návštěvách jsem díky tomu osobně poznala maršála Montgomeryho, francouzského generála de Lattre de Tassigny i generála Eisenhowera. Otec byl povýšen do hodnosti generála, stal se profesorem na Vysoké škole válečné a byl jmenován 2. podnáčelníkem generálního štábu. O rok později jsem ho doprovázela do Anglie při návštěvě britského generálního štábu. Letěli jsme Dakotou, kterou létal Jan Masaryk. Bydleli jsme v Londýně, v bytě našeho velvyslanectví, a strávili jsme tam krásné čtyři dny. Navštívili jsme Windsor, byli jsme v Doveru a viděli milánskou La Scallu v Covent Garden. O rok později jsme s generálem Kalou a jeho neteří projeli autem poválečné Německo, Holandsko, Belgii, Francii a uviděli bílé útesy doverské. V Anglii jsme strávili tři týdny. Při návratu zpět jsem od velvyslance v Holandsku dostala nabídku pracovat na ambasádě a studovat dálkově. Tatínek na to tehdy řekl jenom: „To ještě uvidíme…“.  Asi už něco tušil.

Co přinesl rok 1948?

Otce zatkla Státní bezpečnost, a poněvadž byl nemocný, zavezli ho do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Záměrně ho dali na pokoj s generálem Heliodorem Píkou a pak je odposlouchávali. Měli sice možnost odejít do zahraničí, ale odpověděli, že byli v první i ve druhé světové válce a do třetího odboje už nepůjdou. A oba dva skončili špatně. Heliodora Píku popravili, otec zemřel v 55 letech v nemocnici, protože nedostal penicilin. Nebylo v zájmu republiky, aby generál Procházka žil… tak nám to bylo řečeno. Pohřeb měl na Štědrý den roku 1948.

V té době jste už znala svého budoucího manžela…

S manželem, tehdy kapitánem, jsem se seznámila v červenci 1948 v Trenčianských Teplicích, kde se léčil. Coby účastník zahraničního odboje působil jako letec bombardovací perutě. V lednu 1941 společně s dalšími letci museli s poškozeným wellingtonem nouzově přistát v Severním moři a šest dní a nocí strávili v záchranném člunu v ledových vodách. Tři členové posádky zemřeli a tři se dostali do německého zajetí poté, co byl jejich člun vyplaven na holandské pobřeží. Po omrzlinách mu hrozila amputace nohou. Po válce se dva roky léčil v Anglii. Krátce po svatbě, v roce 1949, nás vykázali z metropole a v následujícím roce manžela propustili z armády do trvalé výslužby. Mě už předtím vyloučili z vysoké školy, byla jsem podezřelá ze spolupráce se zahraničními službami. Odstěhovali jsme se do Dušníků nad Vltavou, kam nejezdil vlak ani autobus. Byli jsme pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti.

Neustálá šikana Státní bezpečnosti rozvrátila řadu podobných manželství. Jak jste to s manželem ustáli?

Máte pravdu, některé ženy neunesly ten společenský pád. Ale všechno se dá ustát, jen musíte vědět, co chcete. My jsme se měli především rádi. Žili jsme velmi skromně. Pěstovali jsme zeleninu, chovali zvířata… naučili jsme se všechno a byli jsme soběstační. Můj manžel byl v invalidním důchodu, já jsem pracovala jako účetní a také vážila dobytek, jednotila řepu. Do práce jsem chodila pěšky. V té době se nám narodila dcera.

Co všechno se změnilo po revoluci v roce 1989?

Přestěhovali jsme se do Zvole u Prahy a později do hlavního města. Jak otec, tak manžel byli po revoluci rehabilitováni. Manžel se angažoval jako místopředseda Sdružení československých zahraničních letců 1939–1945 v rehabilitacích a sociálním zabezpečení účastníků zahraničního odboje. Až do své smrti v roce 2003 dělal besedy a sháněl peníze na zřízení domova Sue Ryder pro ještě žijící letce RAF nebo jejich vdovy. Byl také posledním českým členem The Guinea Pig Club, sdružujícího vážně popálené a vážně omrzlé letce.

Kdy jste začala aktivně pomáhat veteránům Royal Air Force?

V roce 1995. To jsem připravovala seznamy „rafáků“ pro britský Air Force British Benevolent Fond. Prošla jsem 2 340 jmen, o každém vím jeho číslo, co dělal, kde byl, u jaké perutě. Poslala jsem seznam veteránů a fond jim do roku 2005 vyplácel deset liber týdně. To byla kouzelná práce.

Od smrti manžela se podílíte na činnosti Svazu československých zahraničních letců 1939–1945 a jste jeho místopředsedkyní. V čem vidíte své poslání?

Víte, já už nemusím nic předstírat. Snažím se prosazovat pravdivý pohled na českou historii a její druhý a třetí odboj. Zejména v současné době, kdy se znovu rozmáhá zlo a propukají boje i v naší blízkosti, je potřeba, aby se lidé poučili z historie.

Autor: , odbor vnější komunikace
Zatím zde není žádný komentář.