Hodnota volného času aneb v čem se mýlil J. M. Keynes

VYDÁNÍ: 04/2016
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

John Maynard Keynes v roce 1930 napsal, že pracovat tři hodiny denně bude za sto let dostačující. Dnes se nad tím současná generace může pousmát. V každém případě prognóza tohoto významného ekonoma rozhodně stojí za zamyšlení.

John Maynard Keynes (1883–1946) v roce 1930 v eseji Economic Pos­sibilities for our Grandchildren1 předpokládal, že po sto letech – tedy v roce 2030 – budou mít lidé v rozvinutých ekonomikách osmkrát vyšší životní úroveň. Zároveň predikoval, že bude dostačující pracovat pouze 15 hodin týdně, tedy zhruba tři hodiny denně.
Na základě čeho došel k takovému závěru? Byly jeho předpoklady správné? A pokud ano, proč se jeho predikce nenaplnily?
Keynes předvídal, že technologický pokrok bude, samozřejmě, nadále pokračovat a společně s akumulací kapitálu se životní úroveň posune v průběhu sta let na podstatně vyšší příčku. Zároveň s tím předpokládal, že pokud produktivita práce poroste daným tempem, bude pro jedince dosažení životního standardu (z hlediska odpracovaných hodin) méně náročné.

Kde udělal Keynes chybu?

Předpoklady tohoto celosvětově uznávaného ekonoma měly hluboký morální podtext. Keynes nepopíral, že lidské potřeby jsou neomezené. Rozděloval je však do dvou skupin. Jednak na potřeby absolutní, které nejsou závislé na okolí jedince (například strava) a které lze uspokojit, jednak na potřeby relativní, související se statusem jedince ve společnosti, které vnímal jako de facto neomezené.
Zároveň byl přesvědčen, že dojde k výraznému posunu systému hodnot. „Hon za bohatstvím“ a zvýšení sociálního statusu přestane být dogmatem a většina lidí se po uspokojení svých potřeb bude plně věnovat ne­ekonomickým, v pojetí Keynese užitečnějším činnostem. Práce se stane spíše způsobem seberealizace a bude jí tak málo, že bude dokonce třeba „si ji šetřit“, aby zbyla pro každého.

Tři hodiny a dost

Tento ekonomický velikán měl pravdu v tom, že se bude pracovat méně hodin. Pracovní týden se skutečně postupně zkracoval. Tim Harford ve svém článku ve Financial Times2 uvedl, že v roce 1830 byla týdenní pracovní doba (v nezemědělských profesích) v USA 69 hodin, tzn. šest dní v týdnu 11 hodin denně a v neděli „jenom“ tři  hodiny. V roce 1930 to bylo již 47 hodin týdně. Trochu zjednodušeně by tedy bylo možné říci, že každých 10 let se pracovní doba zkrátila zhruba o dvě  hodiny. A kdyby tento trend lineárně pokračoval, pak bychom se v roce 2030 skutečně „propracovali“ na Keynesem predikované tři hodiny denně.
Také v českých zemích několikrát došlo k významnému zkrácení standardní pracovní doby. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. V roce 1956 byla stanovena týdenní pracovní doba na 46 hodin a od roku 1968 byl ustaven pětidenní pracovní týden, tedy s dvoudenním víkendem. Nicméně řada z nás pamatuje, že až do roku 1990 byly tzv. „pracovní soboty“ a napracovávaly se tak nejen svátky.
Od vstupu Česka do EU se při propočtu pracovních hodin přešlo na čisté vykazování bez přestávek, kdy pracovní týden trvá 40 hodin. V jiných evropských státech to bývá i méně: ve Francii 35 hodin týdně, ve Švédsku se dokonce přechází na třicetihodinový pracovní týden.
Pohled na praxi a délku pracovního týdne samozřejmě ovlivňuje celá řada faktorů, například podíl lidí pracujících na zkrácený úvazek, na dovolené, ošetřujících člena rodiny či čerpajících studijní volno. Výběrové šetření pracovních sil ukazuje dvojí výsledky: běžnou pracovní dobu pracovníka a skutečně odpracovanou dobu. Z prvních vyčteme zmiňované zkrácené úvazky, druhé započítávají absence i přesčasy. Právě tyto údaje jsou přesnější pro porovnávání skutečné doby práce. Vedle toho ještě musíme vzít v úvahu i další faktory, například že se dnes vstupuje do pracovního procesu stále později kvůli narůstajícímu podílu populace, která absolvuje pomaturitní studia a vysoké školy a „prodlužuje“ si tak mládí.
V čem Keynes pravdu neměl, byl posun systému všeobecně uznávaných hodnot. Během pokračující vědecko-technické revoluce se velmi výrazně změnil náhled na životní standard. Vývoj jeho úrovně byl pro Keynesovy současníky nepředstavitelný. Postupně se rozšiřoval okruh lidí s přístupem k tomuto standardu. Zároveň se ale změnilo chápání pojmu „volný čas“. Došlo doslova k jeho komercionalizaci. Trávení volného času například při sportu, cestovaní, stravování či nakupování je čím dál více aktivitou ekonomickou.

Průměrný počet obvykle odpracovaných hodin za týden v hlavním zaměstnání

Průměrný počet obvykle odpracovaných hodin za týden v hlavním zaměstnání

Bohatý, ale zaneprázdněný

V 70. letech minulého století trend ve snižování počtu pracovních hodin celosvětově zpomalil. Důvodů je celá řada. Jako nejvýznamnější se ale jeví skutečnost, že se během času začaly rozvírat nůžky mezi dynamikou vývoje ekonomiky a příjmy domácností. Postupně rostly i náklady na chod domácností (na zdravotní péči, vzdělávání, energie atd.). V důsledku toho začaly reálné příjmy domácností stagnovat, což zákonitě vedlo ke zpomalení trendu snižování počtu pracovních hodin. Lze říct, že automatizace sice postupně nahrazovala namáhavou lidskou práci a zvyšovala produktivitu, výnosy ale plynou spíše vlastníkům těchto strojů než samotným pracujícím.
Toto vysvětlení se zdá být logické. Ovšem neobjasňuje jev, který nastal u rostoucí skupiny občanů s vyšším příjmem. Dalo by se očekávat, že tito lidé budou využívat vyšších hodinových příjmů a snižovat počet odpracovaných hodin, aby si mohli své peníze užít ve volném čase. Opak je pravdou. Podle makroekonoma Chicagské university Erika Hursta mají lidé s vyššími příjmy obecně méně volného času. Článek z The Economist na toto téma konstatuje: „Být zaneprázdněn může člověka udělat bohatým, ale čím bohatší člověk je, tím se cítí více zaneprázdněný.“3

Co říkají současné statistiky?

Podívejme se na statistiku vybraných zemí OECD zachycující průměrný počet týdně odpracovaných hodin v posledních 15 letech. Z grafu je zřejmé, že Češi patří k velmi pracovitým národům. Týdně stráví v práci průměrně 40,4 hodiny. Naopak nejméně času věnují práci v Nizozemsku – 30,1 hodin, což je dané především vysokým podílem kratších úvazků.
Od roku 2000 do roku 2010 sice došlo ke snížení počtu odpracovaných hodin ve většině zemí, ale předpoklad průměrného snížení o dvě hodiny se naplnil pouze v Dánsku, Islandu, Irsku a Slovensku. Korejská republika za danou dekádu snížila počet odpracovaných hodin za týden o více než pět – z 51,1 na 45,9. Zároveň je třeba vnímat fakt, že i v Korejské republice se tempo poklesu výrazně snížilo.
Podíváme-li se na trendy v první polovině další dekády 2010–2015, zjistíme, že v řadě zemí se počet odpracovaných hodin buď nezměnil, nebo dokonce vzrostl (například Irsko, Island, Portugalsko, Norsko, Polsko). Podobně to vyplývá i z výsledků tuzemského Výběrového šetření pracovních sil, kde podnikatelé, kteří se mohou svobodně rozhodovat o své pracovní době, mají ještě vyšší počet odpracovaných hodin než zaměstnanci, za něž v tomto směru rozhoduje zaměstnavatel.

Hodnota volného času

Ohlédněme se k predikci J. M. Keynese. Tento ekonom měl pravdu v tom, že příjmy se budou zvyšovat. Současná realita je v tomto ohledu dokonce lepší, než předpokládal. Paradoxně se však nenavyšuje volný čas tempem, které předpověděl. Důvodem je skutečnost, že řada lidí se na vysokopříjmových pozicích udržuje právě proto, že tvrdě a déle pracuje. Snad každý bude souhlasit, že není jednoduché se dostat mezi „top“ za 20 hodin práce týdně.
Tento vztah mezi pracovním časem a penězi zaznamenal americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Stanley Becker (1930 až 2014) již v šedesátých letech. V souvislosti s rychlým ekonomickým vývojem společnosti a vyššími mzdami vzrostla životní úroveň a volný čas ztratil na hodnotě. V roce 1965 Becker poznamenal: „Jestli něco, pak je to čas, který je používán podstatně pečlivěji než v minulém století.“4 Lidé s vyššími příjmy mají tendenci pracovat více hodin, protože práce pro ně znamená výhodné, ale i výnosné využití času. Volný čas se pro určité skupiny lidí stává stresující, protože se domnívají, že jej nevyužívají moudře.
Důsledky tohoto procesu jsou patrné všude. Zřejmý je i fakt, že baron Keynes byl při formulování svých úvah tak trochu idealistou. Hlavní otázkou však zůstává, zda se vývoj pracovního a volného času ubírá správným směrem. K zodpovězení ji však nechme jiným. Přece jen je již nad rámec poslání oficiální statistiky.

Použitá literatura

1  Keynes, J. M. Essays in Persuasion. New York: W. W. Norton & Co., 1963, s. 358–373.
2  Harford, T. The lost leisure time of our lives. Financial Times, 5. března 2015, s. 19.
3, 4  Why is everyone so busy? The Economist, 20. prosince 2014.

Autor: , předsedkyně ČSÚ
Zatím zde není žádný komentář.

Související články

 

Průměrnou odpracovanou dobu podstatně ovlivňují kratší úvazky

ilustrativní fotka

Obvyklá týdenní pracovní doba v hlavním zaměstnání je v České republice jedna z nejvyšších v Unii. Tomu však neodpovídá výše příjmů. Vyplývá to z porovnání vybraných makroekonomických ukazatelů a ukazatelů zaměstnanosti za rok 2014.

V délce pracovní doby patříme mezi rekordmany

ilustrační foto

Podíl úvazků na zkrácenou pracovní dobu je u nás jeden z nejmenších v Evropské unii. Zatímco v roce 2012 průměr za EU27 činil 19,2 %, v ČR to bylo jen 5 %. Tím se vysvětluje, proč je u nás průměrná týdenní pracovní doba tak vysoká.

Kvalita pracovních míst se zhoršuje

ilustrační foto

Počtům lidí bez práce se obecně věnuje velká pozornost. Přitom horším trendem než samotná nezaměstnanost je zhoršování kvality pracovních míst. Přestože se tento trend, tj. špatné pracovní podmínky a nízké mzdy, týká nás všech, příliš se o něm nemluví.

Sladění rodiny a práce je v ČR těžké

Ilustrační foto

Na diskuzním večeru České demografické společnosti přednášel 19. února na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze i Ondřej Nývlt z oddělení pracovních sil, migrace a rovných příležitostí ČSÚ.