Úkol statistiky se nemění

VYDÁNÍ: 01/2019
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

V roce 1993 se Edvard Outrata vracel z Kanady do České republiky. Chtěl pomoci transformaci, která tu v té době probíhala, svými kanadskými zkušenostmi. Zejména ho zajímala organizace státní služby, resp. statistické služby. A jak to dopadlo?

V roce 1993 jste nastoupil do funkce předsedy Českého statistického úřadu. Tehdy se řešila transformace státní služby. Kdo vás v té době navrhl na post předsedy a co si od toho sliboval?

Tenkrát vláda jako celek potřebu transformace státní služby nechápala. Předseda vlády, jehož role je v takové transformaci klíčová, si ji nepřál. Naopak, situace ve statistické službě byla po zrušení federace, a tedy federální statistické služby dosti napjatá. Navíc došlo k veřejnému sporu mezi předsedou vlády a předsedou statistického úřadu o charakter transformace, který skončil principiální rezignací mého předchůdce v Úřadě v dubnu 1993. V zájmu země i statistické služby bylo nutno tuto situaci ukončit. K tomu jsem měl nutné předpoklady: sporu jsem se neúčastnil a měl jsem potřebné zkušenosti včetně zkušenosti s vnitřním chodem jednoho z nejlepších statistických úřadů na světě. Z rozhovoru s předsedou vlády jsem vyrozuměl, že hledá pro tuto funkci makroekonoma. Tím jsem nebyl, ale asi jsem ho přesvědčil, že stojí za to to se mnou zkusit.
Předpokládám, že o mně informovali předsedu vlády představitelé bývalého Federálního statistického úřadu, s nimiž jsem se vídal na mezinárodních setkáních a také při svých návštěvách v Praze od roku 1989. Jmenoval mě podle tehdy platného statistického zákona předseda Poslanecké sněmovny na doporučení předsedy vlády. Zda byly nějaké další konzultace, případně oč v nich šlo, nevím. Myslím, že si všichni slibovali, že pod mým vedením pomine napětí mezi statistiky, že přestanou veřejné útoky všeho druhu a že budeme pokračovat v již úspěšně zahájené transformaci. Domnívám se, že jsem tato očekávání splnil.

Jak jste se vůbec dostal do Kanady, resp. do kanadského statistického úřadu?

Po sovětské invazi jsem odešel z republiky a ve Vídni požádal o imigraci do Kanady. V Kanadě byl v té době velký nedostatek programátorů a systémových analytiků, takže mě vzali okamžitě. Do kanadského federálního statistického úřadu mě doporučila manželka, která tam jako systémová analytička nastoupila dříve než já. (Zoufale totiž sháněli programátory.) Tam jsem se vypracoval na generálního ředitele informatiky, jímž jsem byl jmenován v roce 1984.

Čím si vás statistika získala?

Statistiku jsem měl rád od studií na Vysoké škole ekonomické. Později, v rámci kanadské státní služby, jsem také ocenil celkové prostředí mezi statistiky, kde je většinou méně vnitřních soubojů než na jiných úřadech, a obdivoval profesionální přístup celé mezinárodní komunity.

 

Ing. Edvard OutrataIng. Edvard Outrata

V roce 1959 promoval na VŠE v Praze. Po povinné dvouleté vojenské službě nastoupil do Výzkumného ústavu matematických strojů jako programátor a analytik. V roce 1968 emigroval do Kanady. V letech 1969–1993 byl zaměstnancem Kanadského federálního statistického úřadu, kde se vypracoval až na funkci ředitele. Pozici předsedy ČSÚ vykonával v období 1993–1999. V letech 2004–2006 byl místopředsedou Senátu PČR. Je členem České statistické rady a řady mezinárodních statistických organizací.

Co se od té doby, kdy jste se začal zabývat statistikou, v této oblasti změnilo?

Hlavní úkol státní statistiky, totiž vytvářet relevantní obraz společnosti ve stavu i dynamice, se stále komplikuje růstem požadavků na informace. Zároveň dochází k rychlému rozvoji statistických metod a technických nástrojů k jejich vyplňování. V podstatě se ovšem úkol nemění.

Koncem prosince jste se v Hospodářských novinách snažil vysvětlit, proč potřebujeme profesionální státní službu, a zároveň jste si položil otázku, zda se jí dožijeme. Jakou zde vidíte souvislost se statistikou?

Naše transformace zcela zanedbala transformaci státní služby, což považuji za její snad největší pochybení. Nejhorší na tom je skutečnost, že dnes již celá generace vyrostla v systému, v němž převládá předpotopní přesvědčení, že politika a státní služba se od sebe nijak vážně neliší a že nejlépe se vládne, když každý ministr si do státní služby dosadí své věrné. Dnes dochází k opětovnému pokusu o přiostření politizace státní služby a cítím se povinen na tuto situaci reagovat. Se statistikou to souvisí tak, že státní statistická služba je součástí státní služby, a proto hrozí, že tím bude kompromitován vysoký profesionální standard a objektivita naší statistiky. Jinak se nám všem podařilo i v rámci neutěšeného stavu naší státní služby jako celku kvalitu statistické služby udržet, protože jsme dokázali přesvědčit občany, včetně politiků, že objektivní statistika je nejen nutná, ale i možná, a toto přesvědčení přetrvává.

Co je největším nebezpečím pro statistiky?

Pomineme-li nějakou katastrofu jako např. nástup autoritativního režimu, za největší problém pro statistickou službu považuji dlouhodobé udržení relevance statistik. Komplikovanost rozhodovacích procesů ve veřejné sféře vede ke stále rostoucí preferenci režimů, kde rozhodnutí neprobíhají jednotlivě, nýbrž jsou přenechána automatismům, jakými jsou indexování nebo různé limity a brzdy. V takovém režimu, změní-li se nějaká statistika (míra inflace, výše dluhu či deficitu), dojde automaticky k nějakému efektu (zvýšení platu, redukce rozpočtu) bez nutnosti o tom jednotlivě rozhodnout. Pak začne platit tzv. Goodhartův zákon, podle něhož statistika, která se stane kontrolním indikátorem, přestává být spolehlivou. To proto, že společenské síly, které mají zájem na výsledku rozhodnutí, si nakonec najdou způsob, jak požadavek kontrolního indikátoru splnit, aniž by to reflektovalo skutečnost. S tímto efektem se dá bojovat, a statistika tak činí, ale je to boj těžký a nemusí být úspěšný.

Zatímco si svět připomíná 10. výročí globální finanční krize, ekonomové varují před další zkázou. Profesor Milan Zelený řekl, že od krize v roce 2008 začal stát ekonomiku víceméně řídit, takže recese vlastně nikdy neskončila. Jak to vnímáte z pohledu statistiky?

Názory ekonomů se v těchto věcech liší. Poslední velkou krizi se podařilo překonat zatím bez nástupu totalitních systémů, jako tomu bylo v krizi předchozí. Na druhé straně došlo, podobně jako před osmdesáti lety, k velkému zklamání občanů elitami. Jak to vše dopadne, je obtížné předvídat, protože není precedent. Sám jsem optimista: v této krizi jsme neopakovali nejhorší chyby předcházející krize (jako omezení přísunu peněz).

Krize je náhodný jev, podle ekonomů jej proto nelze predikovat. Jak to vidíte vy?

Pravda. Ale nastojte: všichni ti ekonomové ji nicméně predikují. Není-liž pravda?

Ekonomové očekávají útlum automobilového průmyslu. Jaký dopad by to mělo na naši ekonomiku?

Samotná skutečnost, že o tom již mluvíme, mě vede k přesvědčení, že řešení najdeme. Je pravda, že hrozí vážné dopady, pokud zůstaneme jen u spalovacích motorů.

Českému trhu práce chybějí pracovní síly. Mohou to důchodci vyřešit?

Důchodci, pokud mohou a chtějí, již pracují, takže tam velkou rezervu nevidím. Dlouhodobým řešením je ovšem automatizace a robotizace, k nimž již dochází. Neměli bychom být hysteričtí kolem migrace: jako kanadský imigrant vím, že se to dá zvládat dobře a cílová země z toho profituje. Je ovšem nutno věc řádně organizovat a řídit a Kanada to dělá lépe než většina zemí.

Když jste se na začátku 90. let vrátil z Kanady do Čech, už jste byl také seniorem. Jak se liší stáří v Kanadě od stáří v ČR?

Penzisté v Kanadě většinou nežijí se svými potomky v jednom bytě a nehlídají jim děti, to se tam řeší jinak. Společnost je ovšem o mnoho bohatší a zdravější. Odpovědný člověk si tam na stáří našetří v průběhu produktivního věku a finanční instituce tam za podpory státu celkem bezpečně zachovávají hodnotu úspor. Seniorské domovy fungují bezvadně, a co jsem z nich viděl, mi imponovalo. To platí o drahých institucích pro bohatší, ale i provinciemi zřizované instituce pro chudší byly dobře vybaveny.

Co byste dělal, kdybyste tenkrát nezačal pracovat pro ČSÚ?

Snažil bych se pracovat pro transformaci státní služby, pokud by to šlo, nebo pracovat jinde tam, kde moje kanadské zkušenosti mohly mít význam. Příjmově jsem byl nezávislý, federální kanadská státní penze (druhý pilíř), do níž jsem před odjezdem předčasně odešel, by mi na živobytí stačila.

Jak jste na tom s informačními technologiemi?

Zaostal jsem. Do Kanady jsem přijel s vědomostmi z Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem před odchodem pracoval, a cítil jsem se mezi kolegy jako spíše znalejší. Jak jsem nabíral administrativní funkce v hierarchii, přestával jsem udržovat krok s vývojem, takže když jsem se vrátil do Čech, už bych se jako programátor nenabízel. Dnes je to se mnou v tomto smyslu ještě horší.

Na jaké úrovni byly počítače v době, kdy jste začal se statistikou?

Sálové počítače byly daleko pomalejší. Moje první úkoly se týkaly vytvoření generalizovaných programů, které by statistiky vedly k tomu, aby všechny jejich zásahy do procesů byly dokumentovány a byly opakovatelné. Pak přišly mikropočítače a propojení s telefonikou, kde jsem se již odborně ztrácel.

Jaký je váš postoj k využívání administrativních zdrojů dat a scanner datům?

Administrativní data se začala používat, ještě když jsem byl v Kanadě. Statistika musí umět využít všech dat, která jsou přístupná. Věc ovšem není jednoduchá, protože přístup statistika a administrátora k datům je rozdílný a administrátor někdy považuje statistické požadavky za přítěž. Podobně to bude s velkými daty.

Už od Rašína se Češi ztotožňovali se silnou korunou. Ani po 100 letech to není jinak. Československý stát vznikl 28. října 1918. Na československou korunu si pak lidé museli počkat do 25. února 1919. Již 100 let platíme vlastní a v celosvětovém měřítku velice úspěšnou měnou, která se stala jedním ze znaků naší státnosti. Jste pro přijetí eura?

Za Rašína se mnozí Češi ztotožňovali se silnou korunou, jindy sotva. Československo mělo mezi válkami jako snad jediný středoevropský stát obstojnou měnu, a to především proto, že vyspělá průmyslová výroba monarchie byla v tzv. historických zemích. Proto bylo důležité radikální oddělení od vídeňské centrální banky, která v poraženecké náladě po světové válce připravovala hyperinflaci. Naše vláda, a zejména Rašín, zabránila tomu, aby se tak stalo u nás.
Vláda a národní banka se však snažily udržet silnou korunu a zlatý standard daleko déle, než dávalo smysl. To způsobilo, že produkty naší exportně orientované ekonomiky byly zbytečně drahé, a tudíž u nás byla hospodářská krize 30. let hlubší než u sousedů. Většina postiženého průmyslu byla v Němci osídleném pohraničí, takže tato politika silné koruny podstatně pomáhala zdůvěryhodňovat hitlerovskou propagandu, podle níž byli sudetští Němci v zemi diskriminováni. Silná koruna vydržela do Mnichova. Druhá republika trvala tak krátce a měla tolik problémů, že lze sotva cokoli vyvozovat o její měně.
V důsledku zlodějské německé hospodářské politiky v protektorátu lze skutečně těžko mluvit o silné koruně, ostatně byla plně závislá na říšské marce. Třetí republika to musela vyřešit státním bankrotem zvaným měnová reforma, o plně vázaném kurzu ani nemluvě. Nastupující komunistický režim korunu dorazil: po druhém státním bankrotu v roce 1953 nastoupilo období nedostatku deviz, až čtyř různých kurzů. Měna nejenže nebyla silná, ale přestala řádně plnit i své základní funkce jako určení nebo uchování hodnoty. Teprve otevření konvertibility po roce 1989 tyto věci začalo napravovat, ještě však vynucené opuštění fixního kurzu v roce 1997 ukázalo, jak si je koruna nejistá. Považuji za veliký úspěch naší transformace, že se podařilo relativně bezbolestně obnovit funkce měny v této době, ale praporečníkem nové české velkoleposti se přece jen nestala. Je ovšem nutno uznat s velikým povděkem práci naší centrální banky i vlád, jimž se podařilo korunu udržet jako prospívající měnu. Skutečnost, že tato měna je úspěšná v tom smyslu, že plní své základní funkce a je stále volně směnitelná, je do značné míry důsledkem v podstatě dobré transformace hospodářství a toho, že je po celou dobu řízena profesionální bankovní radou. To však nic nemění na skutečnosti, že v naší ekonomice, která je úzce napojena na ekonomiku eurozóny, nás existence samostatné měny stojí poměrně hodně prostředků. Tyto náklady se ovšem neobjevují tam, kde by je našli představitelé finančního sektoru. Jde hlavně o transakční náklady včetně pojištění kurzu, duplikaci práce spojenou s účtováním ve dvojí měně, což jsou vše náklady, které výrobcům a obchodníkům přitékají, avšak pro finanční sektor znamenají spíše zisky. Nejhorší pak je skutečnost, že nás užívání vlastní měny odděluje od celé řady důležitých rozhodování v Evropské unii, což má sice nevyčíslitelný, ale jistě velmi podstatný vliv na význam našeho působení v ní.
Samozřejmě, že jsem pro přijetí eura. Měli jsme tak učinit spolu se Slovenskem, které bylo v podobné situaci jako my a s přijetím neváhalo. Na úspěchu tohoto kroku je dobře vidět, jak se má politika dělat racionálně, a nikoli na základě mýtů a legend. Dnes je bohužel nutno konstatovat, že nám jaksi ujel vlak. Dlouhotrvající intervence centrální banky proti naší silné koruně a hodnocení jejich následků jsou stále předmětem diskuse a situaci poněkud změnily. Jejich cílem bylo nedovolit, aby koruna sílila oproti euru, takže jejich náklady můžeme připočíst k těm, které jsem uváděl výše, protože kdybychom již měli euro jako Slováci, nemuseli bychom na burzách intervenovat. Je-li naším cílem držet korunu na stejném kurzu k euru, skutečně mizí poslední důvod pro samostatnou měnu.
Důsledkem intervencí je však také významné podhodnocení koruny vůči euru, z něhož se nám nesnadno uniká. Tak vzniká nebezpečí, že kurz by byl při přijetí eura asi nižší, než odpovídá potřebě. To by mohlo snížit hodnotu úspor, s nimiž by občané do eura vstupovali, takže je asi nutno počkat, až spekulantům dojdou přebytečné koruny. Budeme si to muset rozhodnout, ale měli bychom tak činit s plným vědomím nákladů odkladu, nikoli na základě romantických představ našich politiků.

Jak se díváte na fungování EU v současné době?

Administrace Evropské unie probíhá stále velmi efektivně. Srovnáme-li míru byrokracie v Evropské unii s tou v naší vlastní zemi, nezbývá než konstatovat, že je EU velmi efektivní. Problém je však jinde.
Evropská unie prožívá jakousi krizi identity. Potřebovali bychom znovu probrat rozdělení odpovědností mezi národními státy a EU. Na současných problémech má mnoho viny rozdíl mezi skutečným rozdělením pravomocí a předpoklady občanů. Na příklad v oblasti migrace si až donedávna pravomoci žárlivě střežily jednotlivé státy, zatímco občané se podivovali, že EU nezasahuje. Takových případů je více a řeší se, ale tam, kde se musí domluvit 28 států, je to pro občana pochopitelně obtížné. Podobná situace je v obraně a zahraniční politice. Uvidíme, jak se věci vyvinou po evropských volbách a výměně Komise. Nové obsazení institucí by mělo v tomto směru uvolnit energii.

Zatím zde není žádný komentář.