Věra Jourová: Kdo žije v Evropě, má skvělou adresu

Česká republika je 15 let v Evropské unii. V čem spatřujete největší přínos našeho členství? Je něco, co Evropská unie České republice také vzala?

Určitě je co slavit, jsme součástí společenství, které nás táhne nahoru. Jak ekonomicky, protože z 82 procent do Evropy vyvážíme, tak hodnotově, protože jsme se vstupem znovu ocitli tam, kam patříme. Mrzí mě, že si mnozí myslí, že jakmile už jednou v Evropské unii jsme, nemusíme pro to nic dělat. Opak je pravdou, musíme si náš vliv uvnitř Unie neustále odpracovávat. Když jsme do Unie vstupovali, ozývaly se hlasy, že se dobrovolně vzdáváme části naší suverenity, že se v Evropské unii rozpustíme a že se zvýší nezaměstnanost. Nic z toho se nestalo. Naopak, Česko se stalo rekordmanem a v rámci Unie má nejnižší nezaměstnanost – pozitivní efekt jednotného trhu je nepopiratelný.

V mediálním prostoru často slýcháme, že tu či onu věc nám nařizuje Brusel. Skutečně existuje něco jako „bruselský diktát“?

Určitě ne. Evropská unie, to jsme my Češi, Moravané, Slezané, Poláci, Němci, Francouzi, vlády, které volíme, a nyní nově poslanci Evropského parlamentu, které jsme si letos v květnu zvolili. Tak jako v České republice úředníci v Bruselu nedělají politická rozhodnutí. Pracuji v Evropské komisi spolu s ostatními 27 komisaři, které nominovaly vlády jejich zemí,, navrhujeme legislativu podle pokynů Evropské rady, tedy členských států, a dohlížíme na to, aby byla pravidla respektována. Znovu opakuji – pracujeme pouze na věcech, na kterých se členské státy dohodly, že budou řešeny na evropské úrovni. Každý jeden návrh Komise musí být také přijat volenými europoslanci a vládami členských zemí, než se stane platným – nikoli nutně ve stejné verzi, kterou navrhneme.

Evropská unie zažívá několik těžkých let, mimo jiné i v souvislosti s migrační krizí, ekonomickou situací některých států či s britským odcházením. Často se hovoří o krizi Evropy i evropských institucí. Jaká je cesta z této krize, existují nějaké scénáře?

Když se ohlédnete do historie Evropy, vždy jsme tu měli nějakou krizi. Ten, kdo žije v Evropě, má skvělou adresu. To říkám objektivně a s plným vědomím současné situace v EU – nyní se snižuje nezaměstnanost, ekonomie je stabilní, příchod migrantů je také nízký. Neříkám, že nemáme problémy, ale zároveň jsme toho opravdu hodně dosáhli společnými silami. Patnácté výročí od vstupu do EU je příležitost k zamyšlení, k tomu, abychom si ujasnili, co pro nás členství znamená. Věřím, že změna je nutný, zdravý a nevyhnutelný proces, že se EU musí reformovat, musíme na evropské úrovni dělat méně, zato efektivněji. Vždy jsem byla silný oponent přílišné regulace.

Co považujete za největší výzvu pro Evropskou unii?

Držet krok se státy a ekonomikami, kde je rychlý růst vykoupen porušováním lidských práv. Také musíme zajistit, aby evropské a české hodnoty formovaly světový vývoj a inovace. Musíme zachovat naše hodnoty například v přístupu k umělé inteligenci. Ta by také podle evropského vzoru měla být etická a založená na právu. Díky Evropské unii je Česko součástí většího celku, který je jedním z nejbohatších a nejvlivnějších na světě. To bychom neměli brát jako samozřejmost. Ve světě, kde dominují mocnosti, jako jsou USA a Čína, může Evropa hrát silnou roli pouze tehdy, odpovídá-li na důležité otázky stejným jazykem.

Co pro vás bylo v roli eurokomisařky nejobtížnějším úkolem?

Když mě kolegové přesvědčili, abych vyzkoušela vir­tuální realitu. Ne, vážně, moje portfolio je hodně široké a řeším v něm věci, které se týkají srdce – identity lidí, menšin, vlády práva i rozumu – obchodní nebo trestní právo, a konečně „žaludku“ – ochranu spotřebitelů a jejich práv. Na svém příštím postu bych ale uvítala spíš ekonomičtější zaměření.

Na co jste za dobu působení v Komisi nejvíce hrdá?

Na to, co jsme dokázali v rámci bezpečnosti, například v boji proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Řešili jsme tzv. zlatá víza. Vím, jak je pro Evropany důležité cítit se bezpečně. V této oblasti je důležité táhnout za jeden provaz, protože když selže jeden členský stát, ovlivní to všechny ostatní. V tom je krása Unie, některých věcí státy nemůžou dosáhnout samy. Mým cílem bylo také posílit práva spotřebitelů a různých znevýhodněných skupin, ať už šlo o romské žáky, nebo třeba o ženy penzistky, které dostávají o 39 procent nižší důchody napříč Evropou. V této oblasti nejsem pro žádnou radikální regulaci, vždycky jsem se držela na úrovni doporučení jednotlivým státům směrem k lepší informovanosti.

Časopis Time vás zařadil mezi sto nejvlivnějších osob dneška. Není trochu paradoxní být na seznamu vedle zakladatele Facebooku, jehož obchodní model je založen na obchodu s daty, jejichž ochranu máte také na starosti? A jak se vlastně daří chránit data Evropanů?

Není to paradoxní, říkám, že vliv, který časopis Time přisuzuje, může mít pozitivní i negativní znaménko. V případě pana Zuckerberga jsme každý jednou částí téže mince. Jak jsem již říkala, Facebook by se měl stát součástí řešení problémů, které sám způsobil. Doufám, že si Evropané díky novým pravidlům na ochranu soukromí uvědomili, jakou mají jejich data hodnotu. Jsem ráda, že se mi povedlo vyjednat dohodu s USA o přenosu dat Evropanů přes Atlantik, přestože tam mají nižší ochranu dat než my tady.

Statistiky často ukazují na znevýhodněné postavení žen ve společnosti. Existují i statistiky, ve kterých ženy naopak pozitivně vynikají, a oblasti, v nichž je jejich postavení výrazně lepší?

O statistice, kde ženy výrazně vynikají, nevím, ale mám pocit, že ženy vynikají v pozicích, kde je nutné spolupracovat. Snáz se s ostatními domluví, dokážou lépe nacházet kompromisy. Občas žertem říkám, že muži mají taktiku zaútočit a pak se stáhnout.

Mzdové přehledy ukazují, že stále existuje pomyslná opona mezi západem a východem Evropské unie, kdy český pracovník bere za stejnou práci třetinovou výplatu než německý. Jakým způsobem a kdy se toto podle vás podaří překonat?

Nedávno jsme byli svědky růstu platů v České republice, za což jsem moc ráda. Lidé začali být sebevědomější, začali si říkat o více peněz. Je to věc, která jde pomalu, ale blížíme se. Se svou zkušeností z Belgie mohu říci, že platy zde sice mohou být vyšší, avšak životní náklady jsou také mnohem vyšší než v Česku, takže hledět pouze na mzdu není úplně přesné. Obecně lze ale říci, že nerovnost v rámci Unie je jedna z věcí, kterou budou muset budoucí evropští lídři řešit. Musíme se snažit o férovější podmínky.

Máte zkušenosti z české i evropské politiky. Jak se od sebe liší a jaká vůbec panuje politická kultura v institucích EU?

Mám velkou výhodu, že jsem opravdu prošla všemi stupni národní politiky. Začínala jsem v Třebíči na městském úřadě, potom jsem působila na Ministerstvu pro místní rozvoj jako ředitelka a až potom jako náměstkyně ministra a pak ministryně. Z toho čerpám i ve své dosavadní práci, snažím se vidět, jaký dopad bude mít na lidi. Tady v Bruselu je obrovská konkurence a mám pocit, že hraju neustále simultánku, mám rozehraných více partií najednou. Politická kultura v institucích je velmi slušná, lidé tady mají pocit, že vytvářejí něco pro celou Evropu, a začínají u sebe. Potkala jsem mnoho kolegů, kteří jsou na svou práci vyloženě hrdí.

Jsou v evropských strukturách rozhodovací procesy založeny na analýze dat, tedy uplatňuje se zde tzv. evidence based decission making? Můžete to porovnat se situací v České republice?

V Komisi skutečně usilujeme o tvorbu politik založených na faktech. Za svůj generální direktorát pro spravedlnost můžu říci, že když připravujeme legislativu, dělají kolegové dopadové studie, tedy predikce toho, jaký dopad na lidi, na ekonomiku a byznys bude nové opatření mít. Vyhlašujeme také veřejné konzultace, abychom odchytli pohledy a fakta, které nám třeba mohly uniknout. Je to moc užitečné. V Česku se myslím také držíme tohoto trendu, některé agendy více a některé méně. Například z vlastní zkušenosti na Ministerstvu pro místní rozvoj mohu potvrdit, že jsme analytickou práci hojně využívali. Práce s daty může zásadně ovlivnit politický diskurz. Například nevytvořit podmínky pro pečující rodiče a mladé ženy je nejen problémem pro ně samé, ale představuje také ekonomickou ztrátu pro celou společnost. Toto zjištění vedlo ke změně pohledu na využívání eurofondů, kdy na služby typu školky a jesle nepohlížíme jako na náklady, ale jako na investice s rychlou návratností.

Jak by se mělo do budoucna formovat postavení České republiky v rámci Unie? Již několik let se například hovoří o vícerychlostní Evropě, tvrdém jádru a podobně. Kam by v Evropské unii mělo Česko patřit?

Já bych si přála, aby byla Česká republika silným, sebevědomým hráčem, aby dokázala tvořit strategická partnerství a nebála se být kritická. Máme Evropě co nabídnout a do určité míry se to již děje, máme dobré vyjednavače. Přála bych si Česko, které přispívá ke konstruktivní debatě. Brexit je smutný příběh, ale zároveň je pro Česko a další státy příležitostí, jak zastávat silnější roli. Vícerychlostní Evropu již přece máme a vidím to dobře na svém portfoliu – některé státy mají výjimky ze spolupráce v soudních záležitostech, jiné mají věci v oblasti justice nastavené jinak. Nemyslím si, že různá rychlost je velký problém, pokud jdeme všichni alespoň podobným směrem. Problém začíná, když sílí ti, kdo přišli Evropu bořit, a ne společně tvořit. To bude úkol pro příští Komisi – úzce spolupracovat s národními vládami a vytyčit priority, na kterých bude třeba spolupracovat.

V roce 2022 by se měla Česká republika ujmout předsednictví v Radě EU. Co by mělo být podle vašeho názoru hlavním tématem a prioritou českého předsednictví?

Nebudu předjímat, toto je otázka na českou reprezentaci.