Hrozí nám pýcha osamělosti

VYDÁNÍ: 10-11/2019
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

„Mýty potřebujeme, protože pomáhají stmelit národ, ale některé mohou být hodně nebezpečné. Náš aktuální mýtus je, že nás všichni zrazují a že jsme dobří. A čím více nás zrazují, tím více se potvrzuje, jak dobří jsme a že si za tím máme stát. Je to paradoxní myšlení, které se dá politicky dobře zneužít.“

Co se vám vybaví, když řeknu 17. listopad 1989?

Patřil jsem mezi ty, kteří nevěřili v rychlou změnu. Ještě dopoledne jsem studentům říkal, že s nimi nepůjdu, že to musejí vzít do vlastních rukou oni, protože my jako disidenti jsme zatím neuspěli. Netušil jsem, že vlastně budu mít pravdu a že to bude skutečný obrat situace. Ve srovnání s Poláky, Maďary, východními Němci u nás totiž bohužel nebylo nic ve vzduchu a pro většinu to bylo skutečné překvapení.

Vraťme se ještě před rok 1989. Jak jste vnímal českou společnost ve druhé polovině 80. let?

Velmi skepticky. Viděl jsem řadu těch, kteří si žádné změny nepřáli, aniž by to hlásali. Jako to hlavní, na čem normalizace v této fázi stojí, nevidím útisk Státní bezpečnosti, ale skutečnost, že začínáme fungovat jako šedá či černá ekonomika a že to řadě právě těch schopných lidí velmi vyhovuje. Z této skepse vycházely i mé první polistopadové postoje. Asi pět dní po 17. listopadu jsem napsal dopis pražským vysokoškolákům, ve kterém jsem se děsil euforie a varoval jsem, že více problémů budeme mít sami se sebou než s mocí a reprezentanty odcházejícího režimu. Jako bych již býval možná tušil své budoucí angažmá v politice. Euforie jsem se i jako politik vždy děsil, protože po ní přichází deziluze, zklamání. Od revolucí mají lidé velká očekávání, která zpravidla nenastanou a lidé pak hledají viníky a zrádce. Také proto jsem si v lednu 1990 dovolil říci, že se u nás nejednalo o revoluci, ale o vyjednané předání moci, za což jsem od svých přátel schytal vlnu kritiky. Říkali, abych lidem nebral ten pocit, a já jim ho bral.

Byla v listopadu 1989 opozice na převzetí moci připravena, nebo se jednalo o pomyslné hození neplavce do hluboké vody?

Nebyla připravena, ale na druhé straně měla k dispozici spoustu lidí, kteří se osvědčili. Nemohu říci, že odborně, protože samozřejmě neměli kde, ale jako spolehliví a věrohodní lidé. Navíc jsme naštěstí nepodlehli iluzi, že lidi, které budeme potřebovat, najdeme jenom v řadách disentu. Hledali jsme je velmi otevřeně i v šedé zóně a také jsme je našli. Tato fáze obměny proběhla velmi elegantně, mnohdy i vtipně a navíc v mezích ústavy, přestože byla velmi radikální. Kooptace nových poslanců proběhla na základě nového ústavního zákona, pro který hlasovali i sami komunisté, v té době již velmi povolní. Viděli, jaká je situace, a tak to většinou vzdávali sami. A my jsme to doplnili tak, přestože jsme neměli většinu, abychom mohli prosazovat až do voleb důležité a potřebné zákony, včetně toho volebního.

 

doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c.doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c.

Český politik, pedagog a spisovatel, signatář Charty 77. Byl jednou z výrazných osobností listopadu 1989. V letech 1990 až 1992 zastával funkci předsedy české vlády v rámci československé federace. Roku 1996 byl zvolen do Senátu Parlamentu České republiky a stal se jeho historicky prvním předsedou a dlouholetým místopředsedou. V roce 2012 odešel do politického důchodu, přednáší na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem řady publikací zaměřených na českou společnost a historii. V roce 1968 vystoupil z KSČ a za své postoje byl perzekvován. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77.

Od února 1990 do června 1992 jste byl předsedou české vlády. Co pro vás tehdy bylo nejtěžším úkolem při ekonomické a společenské transformaci?

Hned od začátku se ukázalo, že česká vláda a federální vláda mají odlišné koncepty ekonomické transformace a ty se týkaly jak tempa, tak radikálnosti. My jsme byli spíše pro pozvolnější postup a inspirovali jsme se erhardovskou obnovou poválečného Německa, zatímco federální vláda vsadila na ultraliberální přístup definovaný pravidly tzv. washingtonského konsenzu. V tomto smyslu jsme se stále míjeli, nejvíce v otázce nejtěžší, tedy privatizace. Ta mohla mít podle zákona o velké privatizaci sedm různých forem a naše akcenty byly velmi odlišné. Samozřejmě federální vláda byla silnější, ale i my jsme mohli díky kompetenčnímu zákonu od ledna 1991 přesvědčovat dosud státní firmy, aby nám umožnily pro ně hledat zahraničního partnera. Měli jsme jich vytipováno pětatřicet, o kterých jsme se domnívali, že budou tahouny českého průmyslu, a to jsme samozřejmě nemohli do voleb na jaře 1992 stihnout. Finalisty jsme vybírali podle toho, aby za sebou táhli co nejvíce českých subdodavatelů, což se v případě Škodovky podařilo maximálně. Klaus nás pak ve volbách porazil hesly „Nechceme vyprodat zemi cizincům“ a „Kuponová knížka volí ODS“.

Pomáhala vám tehdy coby aktivnímu politikovi a českému premiérovi nějakým způsobem i statistika?

Nedovedu si představit, že by politici na výsledky statistiků nehleděli. A pozor, je důležité upozornit, že řada lidí si stále plete statistiku a průzkumy veřejného mínění. Politik by se v prvé řadě neměl řídit průzkumy veřejného mínění, protože pak nemůže splnit svůj ústavní slib, že bude rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Statistika je věc jiná, a přestože bych mohl citovat několik skeptických výroků o statistice, bez ní se neobejdeme. Také díky spolupráci s Eduardem Outratou, který se vrátil z Kanady, na mé naléhání původně s konceptem reformy veřejné správy, kterou zde chtěl dělat, jsem se mnoho dozvěděl.

Co považujete za největší chybu či dluh politické reprezentace transformačních 90. let?

Budu mluvit o chybách svých, své vlády. My jsme podlehli na jaře 1990 tlaku a zrušili jsme tehdejší krajské národní výbory, protože jsme neměli po ruce tisíce lidí, kteří by vyměnili starou garnituru. Nenapadlo nás, že bude trvat dlouhých osm let, než bude prosazeno nové územněsprávní zřízení. A bylo prosazeno velmi špatné řešení čtrnácti krajů, z nichž některé jsou zcela umělé a navíc nad nimi musely být vytvořeny další celky kvůli čerpání evropských fondů. Když už i Zeman prohlásil, že šlo o největší chybu jeho vlády, tak to už něco je. My jsme byli tehdy přesvědčeni, že to bude zemské zřízení, a oba parlamenty to slavnostně slíbily svými usneseními. To však padlo ze zcela iracionálních důvodů. Vše bylo již připraveno, ale ve vzduchu visel rozpad Československa a někteří se obávali, že by se spolu rozpadlo i Česko. To mě mrzí nejvíc, protože se jednalo o změny, které mají vliv na všední život milionů lidí. Co jsou dnešní kraje? Tréninková hřiště pro politické arivisty a také skvělá příležitost pro rozkrádání evropských peněz.

Osobně jste se velmi angažoval ve snahách o udržení společného státu Čechů a Slováků. Jak zpětně hodnotíte rozpad Československa a vznik samostatných republik?

Připouštím, že je to moje hlavní politické trauma. Pořád zvažuji, co se mohlo udělat jinak, lépe, předvídavěji. Na pnutí jsem byl připraven, protože jsem dobře znal dějiny česko-slovenských vztahů. Dovoluji si říct, že 90 % politiků o tom nemělo páru a Slovákům nerozumělo. Ve federaci z roku 1968 byly kompetence spravedlivě rozděleny, ale v roce 1970 Husák ústavním zákonem tyto kompetence zase Slovákům sebral, což po roce 1989 skoro nikdo nevěděl a ptal se, co ti Slováci chtějí. Zde vznikl první dojem, že Slovensko chce více, než je slušné. Čarnogurský přišel s návrhem postavit federaci novou, zezdola, odvíjející se od demokraticky zvolených reprezentací. Já jsem proti tomu vzhledem k historickým zkušenostem Slováků nic nenamítal, byť jsem to považoval za nadbytečné, ale viděl jsem tu rovinu symbolickou. Se způsobem rozpadu se nikdy nesmířím, protože politické strany v roce 1992 se před volbami neptaly, jak si voliči představují budoucí uspořádání. Nicméně den po volbách začne jednání mezi předsednictvy ODS a HZDS a ta se prostě dohodnou. A když se lidé vracejí z prázdnin, tak žasnou – federace je rozdělena k 31. prosinci. To bylo poprvé, kdy se politici v důležité věci nikoho neptali. To se projevilo i při závěrečném hlasování ve Federálním shromáždění, kdy při prvním hlasování rozdělení neprošlo. Při druhém pak prošlo o jediný hlas! A to jenom proto, že se českým poslancům slíbilo, že se z nich udělají senátoři. Myslím, že tato příhoda ovlivňuje i dnešní zklamání lidí z politiky.

Jste spoluautorem knihy Češi v dějinách nové doby, která vyšla poprvé v roce 1991. Jací jsou Češi dnes, v dějinách nejnovější doby?

Hrozí nám to, čemu říkám pýcha osamělosti. Že se z osamělosti snažíme dělat výhodu. Jak jsme dobří, nedáme se, nenaletíme, což je figura, kterou Češi rádi hrají. V roce 1918 žilo na teritoriu Československa osm národů a Beneš slíbil mocnostem, že budeme druhým Švýcarskem. Po sto letech jsme národním státem, takže vidíte tu proměnu. Nejhorší na tom je, že Češi tuto proměnu nezaznamenali a pokládají to za přirozené. My jsme tu opravdu zůstali sami a ani jsme se nezmohli na zemské zřízení. Zůstali jsme malým, etnicky čistým, homogenním národem spádovým do Prahy. Jak se z toho budeme vydrápávat ven, opravdu nevím.

Má i dnešní česká společnost nějaké své mýty?

Každá společnost má své mýty. Jedna z nejrealističtějších definic národa je, že národ je takové společenství lidí, jež se shodne, často mlčky, které příběhy si bude vyprávět a které si vyprávět nebude a bude je zamlčovat, jako by nebyly. A mýty jsou v obou těchto polohách. Představa, že se obejdeme bez mýtů, je nerealistická. Důležité je, aby se nepodlehlo nějakým zvláště nebezpečným mýtům, kdy se například v Německu stal ze spořádané společnosti v krátké době nacistický stát. Mýty potřebujeme, protože pomáhají stmelit národ, ale některé mohou být hodně nebezpečné. Náš aktuální mýtus je, že nás všichni zrazují a že jsme dobří. A čím více nás zrazují, tím více se potvrzuje, jak dobří jsme a že si za tím máme stát. Je to paradoxní myšlení, které se dá politicky dobře zneužít. Vyměnili jsme Vídeň za Berlín, ten za Moskvu a tu za Brusel. Pořád máme někoho, kdo s námi zamýšlí jen to nejhorší.

Co nám i vám osobně posledních třicet let dalo a naopak vzalo?

Vzalo mi soukromý život. Ostatní vás vidí v politické roli a i vy sám máte dost práce, abyste v té roli nezůstal i v běžném životě a choval se zcela přirozeně. V samoobsluze se bojím rozčilovat, protože vím, co přijde. Dalo mi obrovské množství podnětů, které jsem se snažil poctivě využít. Mám za sebou pět nebo šest knih a jsem jeden z mála politiků, kteří vydali počet nejen z toho, co se podařilo, ale také, co se nepodařilo.

Jaký je váš pohled na budoucí vývoj České republiky a její ukotvení v západním světě?

My sice máme v sobě i když méně než Slováci, takovou tu sentimentální slovanskou strunu, ale není to taková síla. Západ je prostě náročný a chce po lidech konkrétní odpovědnost, aby člověk nesl důsledky svých činů a podle toho se zařídil příště. A to dělá mnoha lidem potíže. Když už dnes máme možnost si slušně žít, tak si slušně žijme a co nám ještě nutíte nějaké noviny či statistiky? Pořád věřím, že kdyby bylo nejhůř, tak by se Češi rozhodli pro Západ, ale vyžaduje to každodenní úsilí, protože lidé v sobě mají elementární nedůvěru. Hodně bude samozřejmě záviset na politicích. Kdybych nevěřil, že to dobře dopadne, do žádných hovorů bych se nedával. Pořád ale věřím, že slovo ještě nějakou sílu má.

Autor: , tiskový mluvčí
Zatím zde není žádný komentář.