Po roce 1948, kdy byly potraviny celosvětově prohlášeny za strategickou surovinu, byly různými usneseními proklamovány enormní snahy o zvyšování soběstačnosti.
Zemědělská a potravinářská výroba byla směrována k zabezpečení soběstačnosti ve výrobě a následně i ve spotřebě potravin zaměřené v té době hlavně na obiloviny, maso a mléko.
Je třeba zmínit, že pojem soběstačnosti je třeba jasně interpretovat a jeho význam nezaměňovat. Nestačí uvádět např.: soběstačnost v hovězím a přitom nespecifikovat, zda se tím míní soběstačnost v chovu hovězího dobytka, anebo jde o soběstačnost ve výrobě – spotřebě hovězího masa. Při kalkulování soběstačnosti u spotřeby potravin je rovněž nutné vybilancovat části výrobků, které neslouží k potravinářskému užití.
Na tiskové konferenci, která se uskutečnila v ústředí Českého statistického úřadu v Praze 10 na Skalce dne 5. 12. 2013, jsme se pokusili upozornit na soběstačnost ve spotřebě potravin v České republice. I když lze souhlasit s agrárními analytiky, že absolutní soběstačnost je utopie, nelze ignorovat změny ve vývoji a orientaci soběstačnosti. Je správné soběstačnost ve spotřebě dílčích i skupin potravin hodnotit a posuzovat v celém spektru podmínek, souvislostí, objasňovat důvody a příčiny změn. Ty jsou velice rozmanité, od geografické polohy naší země, jejího začlenění do evropských struktur, přes změny ve stravovacích návycích daných migrací obyvatelstva, turistickým ruchem, vývojem cen, až po masivní reklamu a dostupnost jednotlivých druhů potravin na trhu.
Na druhé straně vždy platilo a platí, že ne vždy bylo a je úsilí o zvyšování soběstačnosti „za každou cenu“ krokem správným směrem.
