Po rozpadu socialistického centralizovaného maloobchodu na počátku 90. let se vyrojila spousta malých obchůdků. Po počátečním rozmachu malých rodinných prodejen přišlo období otevřených tržnic a tržišť, kde se nabízely zejména levné oděvy, elektronika, kosmetika, případně potraviny. Postupně jejich obliba klesala, a tak se úspěšní trhovci začali stěhovat do klasických kamenných obchodů.
Ve 2. polovině 90. let začaly v České republice podnikat velké nadnárodní obchodní řetězce, které lákaly zákazníky na nižší ceny a na pohodlný nákup veškerého sortimentu na jednom místě.)
Struktura podniků se změnila
Slučování velkých podniků v maloobchodě se projevilo také na tržbách a struktuře zaměstnaných osob – od roku 2005 se zvýšil jejich podíl zhruba o deset procent. Jestliže v roce 2005 existovalo v ČR 90 podniků s více než 249 zaměstnanci, do roku 2012 jejich počet stoupl na 107 (na celkových maloobchodních tržbách se podílely 46 %, přičemž zhruba polovina z nich je svým sortimentem prodávaného zboží zařazena do smíšených nebo specializovaných prodejen s převahou potravinářského zboží) a zaměstnávaly 112 tis. zaměstnanců. Jejich vývoj v posledních letech však nebyl přímočarý. Řada řetězců v průběhu let z našeho trhu odešla, další se sloučily a některé střední podniky se rozrostly nad hranici s více než 249 zaměstnanci, takže se zařadily do kategorie velkých podniků.
Koncentraci podniků do větších celků dokazuje také porovnání jejich průměrné velikosti měřené počtem zaměstnanců. Zatímco v roce 2005 zaměstnávaly velké nespecializované řetězce s převahou potravin v průměru 1 418 zaměstnanců, v roce 2012 to bylo již 1 827 zaměstnanců, přičemž počet podniků klesl z 51 na 41. Naopak průměrná velikost velkých nepotravinářských podniků se výrazně v průběhu času nezměnila. Počet zaměstnanců se pohyboval od 530 do 580. Celkový počet těchto podniků se zvýšil z 35 v roce 2005 na 60 v roce 2012.
Mzdy a produktivita
Maloobchod patří dlouhodobě mezi odvětví s podprůměrnými mzdami. V roce 2012 zde činila průměrná hrubá měsíční mzda na přepočtené osoby 18 461 Kč, tj. 74 % průměrné mzdy v celém národním hospodářství, přičemž mzdy přímo úměrně závisí na velikosti podniku. Nejnižší mzdu, v průměru 13 323 Kč měsíčně, si v roce 2012 vydělali zaměstnanci v podnicích s méně než deseti zaměstnanci. Podniky s 20 až 49 zaměstnanci vyplácely svým pracovníkům v průměru 16 028 Kč měsíčně, podniky střední velikosti (50 až 249 zaměstnanců) 20 646 Kč a v největších podnicích (s 250 a více zaměstnanci) si lidé vydělali v průměru 21 890 Kč.
Srovnání produktivity práce ukazuje, že ve velkých podnicích si zaměstnanci nejen vydělali více, ale že v nich byla také větší produktivita (přidaná hodnota vytvořená jednou zaměstnanou osobou). Navíc se rozdíl mezi velkými a malými podniky v uplynulých letech zvyšoval. Zatímco v roce 2005 vytvořila ročně jedna zaměstnaná osoba ve velkém podniku přidanou hodnotu v průměru ve výši 313 tis. Kč (což bylo o 42 tis. Kč nad celkovou průměrnou produktivitou v maloobchodě), v roce 2012 to bylo již 472 tis. Kč, tj. o celých 142 tis. Kč víc než průměr celého odvětví. Ve výsledku to také znamená, že zatímco průměrný pracovník v maloobchodu vydělal svému zaměstnavateli v roce 2012 v průměru 2,6 mil. Kč, ve velkých podnicích na jednoho pracovníka připadá téměř o jeden milion (947 tis. Kč) větší tržba.
Není možné, aby marže byla vyšší než 100 %
Obchodní marže, nazývaná někdy také obchodní rozpětí nebo obchodní přirážka, je rozdílem mezi tržbami za zboží (částkou, kterou dostane obchodník od zákazníka) a náklady na prodané zboží (částkou, kterou zaplatil obchodník na pořízení zboží). Přitom o obchodní marži lze mluvit pouze v případě prodeje zboží, nikoli prodeje vlastních výrobků. Procento marže se pak vypočítá jako podíl marže na dosažených tržbách za zboží.
Stoprocentní marže znamená, že obchodník získal zboží zcela zadarmo, nulová, že prodal zboží za stejnou cenu, za jakou nakoupil, a v případě záporné marže musel obchodník prodat zboží za nižší cenu, než za jakou ho pořídil (např. v případech likvidace prodejny nebo neprodejných zásob).
Ekonomicky je pak marže de facto výkonem obchodníka, nikoliv jeho ziskem. Obchodník z této částky musí zaplatit veškeré další náklady spojené s prodejem svého zboží – dopravu, skladování, nájem prodejních prostor, mzdové náklady vynaložené na své zaměstnance, balicí materiál, energie a další. Obchodník, pokud prodej zboží pouze nezprostředkovává, na sebe bere za výrobce riziko, že nakoupené zboží neprodá, a musí hradit vzniklé ztráty.
Počet zaměstnaných osob podle velikosti maloobchodních podniků v roce 2012 (v %)
Tržby maloobchodních podniků podle velikosti v roce 2012 (v %)
Marže není zisk
Od roku 2008 průměrná marže na dosažených tržbách za zboží kolísá mezi 23 a 24 %, v roce 2012 činila 23 %, tj. o 3 p. b. více než v roce 2005. Nejvyšší marži vykazují v posledních letech nejmenší podniky – mezi 25 a 27 %, nejnižší podniky střední velikosti s 20 až 50 zaměstnanci, mezi 19 a 21 %. Velké obchodní řetězce se svou marží zásadně neliší od průměru v celém maloobchodě.
Procento marže se liší zejména podle sortimentu prodaného zboží. Obecně se předpokládá, že u rychloobrátkového zboží (čerstvé potraviny, zboží denní potřeby) tvoří zpravidla menší podíl z celkové ceny zboží, než je tomu u zboží dlouhodobé spotřeby či luxusních předmětů. Souvisí to, mimo jiné, i s vyššími náklady na skladování zboží a s vyšší dobou obratu.
Vývoj marže a rentability v maloobchodě, kromě motorových vozidel (v %)
Porovnání vývoje obou veličin ukazuje, že zvýšení marže nepřináší obchodníkům vždy větší rentabilitu tržeb. Naopak necitlivé zvýšení marže určitého zboží, a tedy i jeho ceny, může vést ke snížení zájmu kupujících o daný výrobek. Také zvýšení nákladů za energie, nájmy apod. vede obchodníky k nutnosti zvýšit marži. Pokud však náklady rostou rychleji a zájem kupujících klesá, ať už v důsledku zvýšení cen zboží, nebo snížení jejich kupní síly, rentabilita obchodníkům klesá. To bylo zřejmě příčinou skokového snížení rentability po roce 2008.
V roce 2012 vykázali nejnižší marži oproti průměru ze specializovaných prodejen maloobchodníci s pohonnými hmotami – 5,9 %. Zároveň doba obratu jejich zásob byla ve srovnání s ostatními obchodníky výrazně nižší – 17,3 dne oproti průměru 40,5 dne. Marže ostatních obchodníků ve specializovaných prodejnách se pohybovala od 20,4 % v prodejnách s počítačovým a komunikačním zařízením do 31,8 % v obchodě s výrobky pro kulturní rozhled a rekreaci. V tomto odvětví je také doba obratu zásob výrazně vyšší než v celkovém maloobchodě (v roce 2012 byla 97,5 dne).
V nespecializovaných prodejnách vykázali obchodníci v průměru marži 22,4 %, z toho nespecializované prodejny potravin 22,0 %.
Z pohledu forem prodeje dosahují nejvyšší marže obchodníci ve stáncích a na trzích – v roce 2012 v průměru 37,4 %. V maloobchodě mimo prodejny, stánky a trhy, kam patří také maloobchod prostřednictvím internetu, dosahovala v roce 2012 marže 25,7 %.
Marže a rentabilita
V maloobchodě v roce 2012 dosahovali obchodníci průměrné rentability tržeb (tedy poměru hospodářského výsledku a celkových tržeb) 2,1 %.
Výrazně nižší rentabilitu tržeb ve srovnání s celým maloobchodem vykazovaly velké podniky s 250 a více zaměstnanci. V roce 2012 byla nižší než v celkovém maloobchodě o více než třetinu a dosáhla jen 1,4 % z tržeb. Nižší rentability dosahovali velcí obchodníci napříč téměř všemi maloobchodními odvětvími, vyjma prodejen s ostatním zbožím (oděvy, obuv, zdravotnické a kosmetické zboží a další).
Z porovnání průměrné rentability tržeb a podílu marže na celkových tržbách se ukazuje, že velikost podílu marže na celkových tržbách nemusí nic napovídat o ziskovosti neboli rentabilitě. Například obchodníci s počítači a komunikačním zařízením s podprůměrnou marží dosáhli v roce 2012 nadprůměrné rentability, naopak obchodníci s výrobky pro kulturu a rekreaci s jednou z nejvyšších marží vykázali rentabilitu pod průměrem celkového maloobchodu.
Porovnání marže v odvětví maloobchodu, kromě motorových vozidel (CZ-NACE 47) v roce 2012
