Délku našeho života určuje vzdělání

Ve výzkumu se mimo jiné zabýváte problematikou úmrtnosti a délky života. S tím zřejmě souvisel i váš příspěvek na konferenci.

Na základě dat Eurostatu jsme prezentovali skutečnost, že patříme k zemím v Evropě, kde jsou z hlediska vzdělání jedny z největších rozdílů v úrovni úmrtnosti. Velmi krátkou naději dožití ve věku 30 let mají v České republice osoby se základním vzděláním, a to i v porovnání s populacemi stejného vzdělání v Maďarsku, Bulharsku nebo Estonsku, kde je však celková úroveň úmrtnosti vyšší. Proto jsme se v našem příspěvku dále zaměřili na analýzu vztahu mezi vzděláním a odvratitelnými příčinami úmrtí v České republice pomocí korespondenční analýzy. Zjistili jsme, že úmrtnost mužů i žen se základním vzděláním je relativně častější na příčiny, které souvisejí s nezdravým životním stylem nebo méně efektivním využíváním lékařské péče. Naopak úmrtnost vysokoškoláků byla častěji asociována se skupinou tzv. neodvratitelných příčin smrti.

Zaznamenala jste nějakou studii o situaci porodnosti v Evropě?

Z čistě demografického úhlu pohledu, tedy věk, pořadí, legitimita a podobně, ne. Byly tam příspěvky spíše kontextuálně, respektive sociologicky laděné, které řešily řadu aspektů, například gender, nejistotu, bezdětnost, harmonizaci profesního a rodinného života. Dnes se hlavně zkoumá otázka, jaké mají lidé záměry mít další dítě a zda se jim to splnilo. Z výsledků vyplývá, že lidé v západní a severní Evropě si rodičovství nejen plánují, ale také dosahují plánovaného počtu dětí. Tím pádem je v těchto zemích také vyšší úroveň plodnosti. Kdežto ve střední a východní Evropě hovoří lidé o nenaplněných záměrech.

V Evropě panuje takové jednoduché schéma, že státy, kde je větší zaměstnanost žen, mají vyšší úroveň plodnosti oproti těm, které mají zaměstnanost žen nižší. Je to pravda?

Ale to platí jen pro západní, severní a jižní Evropu. Pro střední Evropu už to neplatí stejně jako to, že čím vyšší věk rodiček, tím více mají dětí. To jsou paradoxy oproti minulosti. Ve střední a východní Evropě platí, že ženy jsou častěji ekonomicky aktivní a děti průměrně rodí v nižším věku. Ale jejich celkový počet dětí je nižší.

S čím to souvisí?

Řekla bych, že hlavně s podporou státu týkající se dostupných předškolních zařízení. Na konferenci se také hodně srovnávaly částečné úvazky, zkrátka se hovořilo o slaďování pracovního a rodinného života. Překvapilo mě, že pánové hodně podporovali genderovou rovnost.

Jak byste vysvětlila laikovi rozdíl mezi demografií a sociologií?

Demografie svým pojetím více pracuje s matematicko-statistickými metodami a daty, počínaje sběrem dat, zpracováním a jejich analýzou. Často se opírá o tzv. tvrdá data na celostátní úrovni. Sociologie zásadně pracuje s výběrovými šetřeními, která mají své specifické metody sběru i interpretace. Zabývá se vybranými aspekty společnosti, kdežto demografie se v prvé řadě orientuje na úmrtnost, plodnost, sňatečnost, rozvodovost, migraci, potratovost a také na struktury obyvatelstva. To jsou její hlavní témata, ke kterým pak přidává další, které tyto procesy ovlivňují.

Na vernisáži demografické výstavy Lidé v proměnách času (pozn. red.: více na http://bit.ly/1iXDu7F) jste se zmínila o tom, že existují demografické mýty. Mohla byste uvést nějaké konkrétní příklady?

První mýtus je, že vysokoškoláci jsou liberální lidé, kteří jsou průkopníky nových trendů ve společnosti například v otázce sňatečnosti nebo rozvodovosti. Tedy, že spíše neuzavírají sňatky, hodně se rozvádějí a mají děti mimo manželství. Jenže to není pravda. Zejména u nás jsou vysokoškoláci velmi konzervativní. Mezi dětmi narozenými mimo manželství mají nejmenší podíl, oproti ostatním mají i nejnižší rozvodovost. Tyto otázky zřejmě souvisejí s příjmem a postavením. Tím však nechci tvrdit, že ženy se základním vzděláním by se nechtěly vdát a mít dítě až po svatbě.

Za další mýtus, jestli si to dobře pamatuji, jste uváděla Husákovy děti.

Našla jsem si refrén hudební skupiny Chinaski. Mohu vám ho ocitovat (pozn. red.: přečte jej celý z papíru, který si vytiskla z počítače). Velmi mě mrzí, že termín Husákovy děti se tak ujal a naopak výroky: „Nehas, co tě nepálí“ nebo „Možná by bylo lepší lhát“ ze stejného refrénu nikdo necituje. Přitom Husák se stal prezidentem až v roce 1975. V té písni se přitom hovoří o generaci 1970. Chápu to jako rozpor mezi osobou Husáka, který je vnímán jako představitel normalizace, a propopulačními opatřeními, která v té době byla považována za nejpokrokovější v Evropě.

Existuje také termín Havlovy děti?

To jsem zatím neslyšela. Když už bych měla označovat nějakou generaci, pak bych použila termín „Klausovy děti nebo ODS děti“, čímž bych označila dobu výrazného propadu plodnosti v 90. letech 20. století, který lze pouze do určité míry vysvětlit odkládáním porodů do pozdějšího věku. Velmi dobře si pamatuji atmosféru, kdy Václav Klaus a ODS tvrdili, že rozhodnutí mít děti je soukromou záležitostí, že děti budou a že přece nepotřebují nikomu přikazovat, aby měl děti. O to v historii však nikdy nešlo. Vždy šlo o vytvoření podmínek. Ale já bych se vyhýbala všem těmto nálepkám.

Jak hodnotíte demografické prognózy ČSÚ?

Prognózy kromě ČSÚ se dělají i u nás na katedře, dále na VŠE, v Eurostatu nebo v OSN. Když se podíváme na výsledky, docházejí ke stejnému závěru. Je už naprosto jisté, že Česká republika bude mít dvojnásobný počet osob ve věku 65+. Neviděla bych to jako problém, protože se jedná o celosvětový trend. A společnost tuto novou situaci musí a bude nějak řešit.

O jednom ze způsobů jak jsem se také dočetla v knize Sendvičová rodina od Američanky Kristine Bertini. Ta také upozorňuje, že červenec je v USA registrován jako měsíc sendvičové generace. Mohla byste vysvětlit, co tento termín znamená?

Jde o to, že lidé ve středním věku vychovávají děti a přitom se starají o závislé rodiče. Záleží také na státu, například na dostupnosti služeb, jak je na tuto situaci připraven. Ředitel Max Planckova Ústavu pro demografický výzkum v Rostocku v Německu, James Vaupel, již několik let vystupuje s myšlenkou, a má to propočítané, že tito lidé by měli mít kratší pracovní dobu za plnou mzdu, aby nebyli tak přetížení. Starat se o děti, nemohoucí rodiče a ještě přitom slušně vydělávat, to asi nejde skloubit dohromady. Navrhuje, že až tito lidé dosáhnou vyššího věku a jejich děti už budou dospělé a rodiče už tu nebudou, tak by měli dál pokračovat v práci, tj. odpracovat zase více hodin za stejnou mzdu, tj. relativně za méně peněz. Tento model se samozřejmě nehodí na všechna povolání, ale je dokázáno, že dnes již většina lidí nevykonává fyzicky náročné zaměstnání. Takže v souvislosti s prodlužováním věku a zlepšováním zdravotního stavu obyvatel by pro většinu lidí mohl být odchod do důchodu až v 70 letech reálný.

V současné době se stále více hovoří o tzv. superstoletých, čímž se myslí lidé, kterým je 110 a více let. Odhaduje se, že na celém světě jich žije asi 400, u nás však zatím ani jeden.

To je velmi zajímavý fenomén. Databázi těchto lidí – International Database on Longevity – již lze najít na webu. Velmi seriózní vědci tvrdí, že zanedlouho může dojít k tak převratnému vědeckému objevu, že se lidé budou moci dožít i 160 let.