Nastal obrat v hospodářském cyklu

    V naší zemi nestačila vzniknout přirozená poptávka široké veřejnosti po tom „koupit“ si důvěryhodnost vlastní měny zvenčí, hodnotí konzervatismus Čechů viceguvernér centrální banky Mojmír Hampl. Eurozóna je podle něj unikátní historický experiment měnové unie.

    Vyjádřil jste názor, že Řecko nemělo vstupovat do eurozóny, protože kdyby si ponechalo svoji drachmu, mohlo již dávno udělat v krizi měnové uvolnění. Pomohlo v krizi nám, že jsme si udrželi korunu? A jak se naopak na Slovensku projevilo přijetí evropské měny?

    Myslím, že jsem to vyjádřil dokonce silněji. Že eurozóna jako unikátní historický experiment měnové unie bez státu bude muset teprve prokázat, jak je podobné měnové experimentování dlouhodobě udržitelné pro slabší i silnější „kusy stáda“, které se ve špatných časech k sobě nejen nepřibližují, ale naopak se spíš vzdalují. Nemám moc pochyb o tom, že když nemáte měnovou politiku, musíte ji nahradit výrazně vyšší pružností jiných politik, abyste ustáli šoky. Velká část zejména jižní osy eurozóny ukázala, jak to dopadne, když vypnete měnovou politiku a místo ní nezapnete nic – prostě poptávková, měnová a deflační katastrofa ve špatných časech. Takže nemám pochyb, že s vlastní měnovou politikou by oživení v jižní ose přišlo dřív, a nemám ani pochyb, že nám slouží měnová politika dobře. Slovensko má výhodu, že stále čerpá poslední zbytky z kdysi plné nádrže zásadních strukturálních reforem, které jih eurozóny nepodnikl. Ale ta zásoba též není nekonečná.

    Čím si vysvětlujete fakt, že česká veřejnost nemá o euro zájem?

    Když se podíváte na to, co je skutečně jediným zásadním a empiricky slušně zmapovaným výsledkem zavedení eura, zjistíte, že je to v průměru nižší a méně proměnlivá inflace v eurozóně jako celku. To ale zkrátka není tak velká přidaná hodnota pro Českou republiku, kde jsme byli schopni dosáhnout sami vlastní dlouhodobou stabilizující měnovou politiku na rozdíl třeba od Pobaltí, které „outsourcovalo“ měnovou politiku do zahraničí skrze pevný kurz dávno před přijetím eura. Jinými slovy, v naší zemi vlastně asi nestačila vzniknout přirozená poptávka široké veřejnosti po tom „koupit“ důvěryhodnost vlastní měny zvenčí. Lidé běžně nespoří a ani si nepůjčují v eurech. Jsme zřejmě nejméně spontánně eurizovanou ekonomikou střední a východní Evropy. Když je země přirozeně konzervativní, pak nehledá alternativy, pokud nemá pocit, že něco zásadně nefunguje. A krize samozřejmě pozitivnímu eurosentimentu též logicky nepomohla. Ovšem u kusu podnikatelské a i politické elity je vnímání eura pochopitelně jiné.

    Z jakých důvodů byla poslední recese dlouhá a hluboká?  A jakou roli v tom hrály centrální banky?

    Pokud myslíte na celosvětové úrovni, tak vzhledem k naakumulovaným nerovnováhám a bublinám před krizí bych řekl, že naopak v řadě zemí vyspělého světa byla recese nečekaně mírná a mělká. Nepodceňujte fakt, že po roce 2008 se mohl opakovat scénář 30. let 20. století a ne, že ne. Hlavní zásluhu na tom, že tomu tak nakonec nebylo, měly centrální banky ve vyspělých zemích, které prostě postupovaly silně proticyklicky, byť používaly či používají i metody, které mně osobně nejsou po chuti. Ale jejich role v odvrácení peněžního a měnového „blackoutu“ je zásadní. Pokud se ale ptáte na naši nejdelší recesi v novodobých dějinách, pak je to trochu jiný příběh. Ta měla silné mentální či sentimentální pozadí. Zcela jsme přestali věřit budoucnosti, začali ji jinak diskontovat, jak by řekl ekonom. Spotřebitelé i podniky šlápli na brzdu, přestali jsme normálně utrácet i investovat a začali chudnout. Paradoxně v situaci, kdy tím jediným, kdo měl v ekonomice šlapat na brzdu, byla vláda. Podniky ani firmy v žádné nerovnováze v evropském srovnání nebyly!

    Existuje nějaký ideál měnové politiky? Pokud ano, mění se nějak v časech „dobrých“ a „zlých“?

    V systému nekrytých, elastických peněz s vynuceným oběhem je pro mě pořád ideálem nezávislá centrální banka odříznutá od politického cyklu, která má nějaký smysluplný a měřitelný cíl pro měnovou stabilizaci. Myslím, že inflační cílování plní tuto roli dobře a může plnit i v budoucnu. Koneckonců všimněte si, že v průběhu finanční krize nebyla ani jedna centrální banka, která by cílování inflace opustila. Ani jedna.

    V jednom z vámi poskytnutých rozhovorů médiím jste konstatoval, že měnová politika musí reagovat preventivně, musí něco činit dřív, než ekonomika narazí na zeď. Jak se pozná ten klíčový okamžik?

    Samozřejmě ne zcela snadno. Poznat třeba obrat cyklu je to nejdůležitější, a zároveň někdy nejobtížnější analytické zadání pro tvůrce politik vůbec. A je to taky trochu i umění. Ale silný analytický aparát, dobré modelové zázemí a i rozumný úsudek mohou pomoci a jsou nakonec i nezbytné, abyste s rozumnou mírou jistoty reagovali preventivně a ne až ex-post. Koneckonců to, co chcete vědět v meteorologii i hospodářské politice, je, jestli budete potřebovat deštník zítra, a ne, jestli jste si ho měli vzít včera.

    Jakou úlohu hraje v tomto případě statistika?

    To velmi souvisí s předchozí otázkou. Role statistiky je naprosto zásadní, protože pro modelové uvažování a jakýkoli rozumný analytický aparát prostě potřebujete data. Jeden moudrý ekonom dokonce s trochou ironie říkal, že statistika je Achillovou patou celého státního aparátu a veškeré hospodářské politiky. Bez ní nikdo vlastně neví, co, proč a jak má dělat. Pokud tedy vůbec připustíme, že to někdo ví i s tou nejlepší statistikou světa. To by bylo ale na zcela jinou diskuzi.

    Co si myslíte o hospodářském vývoji v nadcházejícím období?

    Vše, co se dozvídáme o ekonomice, nás utvrzuje, že nastal obrat v cyklu. Uvědomme si, že za jeden jediný rok jsme se dostali z hlediska růstu z poslední třetiny zemí EU do první třetiny. Odskočili jsme od jižní osy eurozóny a růstově se dostali naopak do osy severní. Přitom jde o hospodářský obrat „máloinflační“ a strašení dramatickým růstem cen, který přinese naše politika použitím kurzu, se ukázalo jako falešné. Mám prostě pocit, že je fajn vidět, jak ekonomika nakonec reaguje docela učebnicově i na zásahy měnové politiky.

    Podle vás jsme národ drobných střadatelů, což je podle vašeho mínění dobře. Proč?

    V průměru zdravá konzervativnost při nakládání s penězi, v níž se tak podobáme Němcům či Rakušanům, je podle mého skutečně dlouhodobým definičním znakem Čechů. A v zásadě je dobrá, protože brání systematickému žití nad poměry a pomáhá udržovat jednotlivce i rodiny v chodu s rezervou i v horších časech. Takže Češi jsou oproti jiným národům trochu finančně odolnější ve špatných časech. Odvrácenou stranou toho je, že jsme extrémně cenově citliví a často preferujeme nízkou cenu za každou cenu, i na úkor kvality. Že kvůli krátkodobému horizontu zapomínáme na dlouhodobý a že jsme náchylní k tomu to s opatrností přehnat až tak daleko, že nás to začne ničit. To je koneckonců i případ naší poslední recese.

    Jak se díváte na úroveň spolupráce mezi ČSÚ a ČNB ve srovnání s tím, jak to funguje v jiných zemích?

    Nemůžu říct nic jiného, než že dlouhodobě považuji naše vztahy a spolupráci za nadstandardně dobré. A musím zdůraznit, že si toho velmi vážím. V kontextu vztahů mezi centrálními bankami a statistickými úřady v mnoha zemích Evropy i na panevropské úrovni to vůbec nepovažuji za samozřejmost. Přitom bych ale velmi chtěl, abychom to jako samozřejmost, o níž ani nepřemýšlíme, nadále brali.

    Ing. Mojmír Hampl, MSc., Ph.D.Ing. Mojmír Hampl, MSc., Ph.D.

    Vystudoval Národohospodářskou fakultu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde v roce 2004 obhájil doktorskou disertační práci. V roce 2001 získal titul Master of Science na University of Surrey ve Velké Británii. Absolvoval kurz Makroekonomická analýza a politika v Institutu MMF ve Vídni a řadu dalších vzdělávacích akcí v této oblasti. Od roku 1998 působil jako analytik v měnové sekci ČNB. V roce 1999 mu Česká společnost ekonomická udělila titul Mladý ekonom roku. V letech 2002–2004 se v pozici ekonoma v České spořitelně – ERSTE Group věnoval makroekonomickému výzkumu a výzkumu finančních trhů zemí střední a východní Evropy. V téže době působil také jako externí poradce ministra financí ČR v expertní skupině připravující návrh reformy veřejných financí. V letech 2004–2006 byl členem představenstva a vrchním ředitelem České konsolidační agentury. Od 1. prosince 2006 byl jmenován členem bankovní rady ČNB a s účinností od 1. března 2008 byl jmenován viceguvernérem ČNB. S účinností od 1. prosince 2012 mu byl tento post prodloužen na druhé šestileté funkční období. Od roku 2008 zastupuje ČNB v Hospodářském a finančním výboru EU a od roku 2011 pracuje v Regionální konzultační skupině Financial Stability Board.