Se statistikou by měli více pracovat ti, kteří rozhodují

Již devět let jste prezidentem Svazu podnikatelů ve stavebnictví v České republice. Můžete našim čtenářům přiblížit jeho poslání a hlavní cíle?

Svaz je vrcholným představitelem českého stavebnictví, který garantuje zastupování oboru na nejvyšší úrovni. Je členem Rady hospodářské a so­ciální dohody ČR (tripartity), kde má významnou příležitost zasahovat do projednávané vládní politiky v ekonomické a sociální oblasti společně se zástupci odborových svazů. Je sociálním partnerem odborů za obor stavebnictví a výroby stavebních materiálů. Posláním svazu je hájit oprávněné zájmy členů a odvětví, usilovat o příznivé podnikatelské prostředí v legislativě a hospodářské politice. Svaz vstupuje do tvorby zákonů spoluúčastí expertů a je připomínkovým místem nových návrhů legislativních změn. Jeho význam je o to větší, že v České republice není v současné době žádný státní centrální orgán pro resort stavebnictví.

Stavebnictví je dnes kompetenčním zákonem přiřazeno k ministerstvu průmyslu a obchodu. Vláda navrhuje vytvoření velkého ministerstva hospodářství, kam by se ministerstva průmyslu a obchodu, dopravy a životního prostředí měla začlenit …

Ačkoli vnímáme naprosto nezbytnou potřebu restrukturalizace, reorganizace státní správy, tak se přiznám, že nejsme úplně nakloněni „velkému“ ministerstvu hospodářství. Možná by se stačilo podívat za západní hranici, ke které jsme kdysi vzhlíželi s určitým respektem nebo obdivem, a poučit se na příkladu Německa, kde úspěšně funguje ministerstvo dopravy, ministerstvo výstavby a ministerstvo regionálního rozvoje jako jeden celek, jedno ministerstvo. Tento model by se nám líbil, přijali ho i naši slovenští kolegové.

Jste členem poradního sboru předsedy vlády pro sektor stavebního průmyslu. Předpokládám, že tyto návrhy již na vládě také zazněly.

Samozřejmě, zcela jednoznačně.

Ale …?

Teď řekněme to ale. Na snahy vlády o reorganizaci a restrukturalizaci se díváme s určitou skepsí. Pojmy jako debyrokratizace, zacílení na mandatorní výdaje, zeštíhlení státu a státní správy skloňuje, ve více či méně pravidelných intervalech, téměř každá vláda. V podstatě již dnes jsme vstoupili do předvolebního období, a já nejsem přesvědčen, že se všechny kroky začnou realizovat a že budou průchodné napříč politickým spektrem. Jsem názoru, že tato opatření by se měla diskutovat na úrovni nejenom koaličních partnerů, ale i s opozicí.

A politici by se měli rozhodovat na základě nestranných čísel, na základě statistik.

Určitě.

Tématem aktuálního čísla našeho časopisu je stavebnictví, jehož výkon se podle statistických údajů nadále zhoršuje. Jaký bude podle vašeho názoru další vývoj?

Tak určitě ne dobrý. Podíváme-li se na poslední výsledky ČSÚ, tak se nelze dívat do budoucna s nějakým velkým optimismem. Především to signalizuje hodnota nových zakázek, která poklesla o 18,5 %, u dopravních staveb o třetinu. Hloubka i délka recese ve stavebnictví bohužel už dnes poznamenává velice citelně a negativně nejen dotčené firmy a jejich zaměstnance, ale ekonomiku jako celek.

Jako představitelé Svazu jistě sledujete, jak se s recesí vyrovnávají v zahraničí. Nacházíte nějaká možná řešení?

Například v oblasti oprav tuzemského bytového fondu. Od roku 2001 se díky podpůrným programům podařilo revitalizovat přibližně tři sta tisíc bytů v panelových domech. Ale dalších osm set padesát tisíc jich stále zůstává zadáním pro stavebnictví. Tyto a podobné programy mají úžasný pákový efekt na ekonomiku a na příjem státního rozpočtu. Díky multiplikačnímu efektu se do státního rozpočtu jedna investovaná miliarda vrací dvěma a půl až třemi miliardami. Je proto škoda, že se dnes bavíme o výdajových limitech, o číslech ve stovkách milionů, místo abychom se bavili o číslech v miliardách. Absorpční schopnost trhu v této oblasti 10 mi­liard ročně není pro stavebnictví z pohledu jeho kapacit žádný problém.

Možnosti jsou v současnosti asi jiné, než když jste se za tehdejší Vodní stavby Praha účastnil výstavby Jaderné elektrárny Temelín. Co to pro vás osobně i profesně znamenalo?

Temelín, to byla především úžasná výzva a nesmírná zkušenost. Naučíte se zcela jinak vnímat stavby, na nichž se místo v desítkách milionů počítá v desítkách miliard. A každá velká stavba je o novém zadání, o řešení celé řady technických, technologických a organizačních problémů. A u jaderné elektrárny to platí dvojnásob. To, že stavební část Jaderné elektrárny Temelín nebyla nikdy předmětem odborné kritiky, a ona opravdu nebyla, je velkou zásluhou týmů výborných inženýrů a techniků, konstruktivní spolupráce v přípravě i realizaci s investorem a celou řadou dalších institucí, od výzkumných ústavů až po vysoké školy.
Zvládnutí mojí osobní role zde bylo o to lehčí. Podařilo se mi kolem sebe soustředit úžasný tým výkonných lidí, které jsem nemusel dlouho přesvědčovat, že stojí za to dokázat, že zvládneme Temelín postavit. Jsem rád, že jsem dostal šanci být u toho.

Vraťme se do současnosti, jak byste zhodnotil situaci na inženýrských stavbách?

Velkým problémem je zanedbanost tuzemské dopravní infrastruktury. Podle hodnocení World Economic Forum je Česká republika z pohledu dopravní infrastruktury na „lichotivém“ 79. místě. Ve všech materiálech o konkurenceschopnosti českého průmyslu přitom hovoříme o tom, že základní premisou je fungující dopravní infrastruktura, která je podmiňující pro naši konkurenceschopnost. V ČR, která je jednoznačně tranzitní zemí ze severu na jih a z východu na západ, optikou kvality naší dopravní infrastruktury a samozřejmě kvalitou přípravy toho, co je stát schopen investorsky připravit k realizaci, pokulháváme, a to „na všechny čtyři“.

V čem je podle vás největší nedostatek?

Kompletním zastavením investorské přípravy staveb. I když se nám v loňském roce konečně podařil zákon o vyvlastnění, tak investorsky není, od územního přes stavební řízení, připravena žádná stavba. To je skluz na minimálně čtyři až pět let, u majetkoprávních vztahů k pozemku v českých zeměpisných šířkách až na 10, 12 i 14 let. Stát je v pasivní roli, neumí se bránit různým iniciativám, neumí čerpat evropské peníze. Je to určitě škoda a poznamenává to nejenom stavebnictví.

Statistika by měla být nezávislá, apolitická, měla by popisovat skutečnosti, trendy. Jste členem České statistické rady, jak by se měli, podle vás, ke statistice chovat její uživatelé?

Víte, jaký je největší problém statistiky? Ne v statistice samotné, ta je perfektní. Opravdu. Ty údaje a informace, které jdou z ČSÚ, mají úžasnou kvalitu. My, když něco potřebujeme, tak není problém výsledky statistik komunikovat a diskutovat je. Problém je ten, že se statistikou by měli více pracovat ti, kteří rozhodují na ministerstvech v rozhodovacích pozicích. Aby se uměli nad těmi čísly zamyslet, vycházet z nich, přijímat opatření a závěry právě na podkladě takto objektivních informací. A je ohromná škoda, že ne všichni s těmito informacemi pracují.

To je vaše osobní zkušenost?

Ano. A těch politiků, kteří nepřijímají opatření ve světle syrové skutečnosti, a zajímají je jen průzkumy veřejného mínění a osobní či stranické preference, je pořád více než dost.