Nejdřív praxe, potom škola

VYDÁNÍ: 06/2013
sdílejte na Facebooku sdílejte na Twitteru pošlete e-mailem sdílejte

Kariéře vrcholných manažerů tradičně předcházela, mnohdy navzdory měnícím se společenským a ekonomickým podmínkám, zkušenost a celoživotní vzdělávání. Dokládá to i příběh Ing. Vladimíra Feixe, dr. h. c. generálního ředitele společnosti Český porcelán, a. s.

V roce 1946 jsem stál před volbou: studovat a pak jít do praxe, anebo naopak? Nakonec jsem šel do učení k panu Stellmacherovi. Byl to Němec, který měl v blízkých Trnovanech továrnu, kterou mu v neklidné poválečné době zavřeli.  Tzv. národní správci však nebyli schopni firmu udržet, tak šel pracovat do Dubí. Stellmacher byl skutečný „fachman“. Uměl jednat s lidmi a v hlavě měl, v dobrém smyslu slova, „jen porcelán“. Díky němu jsem přestal rozlišovat lidi podle národnosti. Podstatné je pro mne totiž to, co kdo skutečně umí.
Po dvou letech učení jsem nastoupil na Státní odbornou školu, tzv. mistrovskou dvouletku, takže jsem se na žebříčku posunul o stupínek výše a mohl jsem už u nás v Dubí dělat mistra. Pak jsem studoval ještě další tři roky, abych si dodělal maturitu a mohl se stát vedoucím výroby. Tak to tenkrát fungovalo a mělo to svůj význam. Po čase zase přišla doba, kdy bylo nutné mít na tuto funkci další vzdělání. Šel jsem tedy studovat do Institutu ministerstva průmyslu tříletý speciální kurz pro vyšší technicko-hospodářské pracovníky. A když jsem se stal u nás ve firmě ředitelem, bylo mi po nějaké době doporučeno, abych začal studovat i vysokou školu. Za dalších pět let jsem tedy vystudoval i Vysokou školu ekonomickou v Praze.
Stálé vzdělávání bylo v mém případě životní nutností, abych mohl zůstat ve své profesi a mohl držet krok s oborem. Zdá se mi, že dnešní přístup je jiný. Mladý člověk něco vystuduje, například ukončí vysokou školu, a teprve potom jde do praxe, kde začíná vlastně od píky. Přitom se snaží skloubit vědomosti, které nabyl ve škole s tím, jak výroba v praxi skutečně funguje. Já jsem to vždycky dělal obráceně. Nejdříve praxe, potom škola! Ale každý by si měl sám ujasnit, co je pro jeho uplatnění na pracovním trhu to nejlepší.
Přiznávám, že v našem podniku lidem na základě vlastní zkušenosti doporučuji, aby to dělali jako já. Když se ukáže, že něco umějí, jdou si své znalosti z praxe rozšířit o teoretické znalosti do školy. Tato cesta se mi osvědčila. Když přijde vysokoškolák, který umí na počítači a trochu mluví anglicky, s představou, že se hned musí stát manažerem na příslušné finanční a funkční úrovni, protože má takzvaně odpovídající vzdělání, tak to nefunguje.
V současnosti v naší firmě vůbec nepociťujeme nedostatek vysokoškolsky vzdělaných pracovníků. Spíše máme problém s učni. Kudy chodím, tudy říkám, že se s tím musí něco udělat, a proto to zdůrazňuji  i zde. Osobně jsem našel způsob, jak učně pro náš podnik získat, a to díky dobrým vztahům s učilištěm v Krupce. Těch deset učňů, které ve společnosti každým rokem potřebujeme, pro nás dokážou vyučit. Nicméně věc si žádá systémově nový přístup k problematice učňovského školství. A kdo jsou naši budoucí učni? V první řadě chci dát přednost dětem mých zaměstnanců. Zde mám jistotu, že jim rodiče řeknou, o co u nás v podniku jde a jak to děláme.
Ale zpátky k mému celoživotnímu učení. Držet krok s nároky dnešní doby je někdy těžké. Pravda je, že člověk v mých letech už prostě některé věci nedokáže dělat s takovou lehkostí, jako to umějí mladí. Hlavně používat počítač nebo se učit cizí jazyky. Umím samozřejmě rusky, protože to nás učili všude. A pak jsem se ještě jako samouk naučil němčinu. Co sám nedokážu, vyřeším nakonec jinou cestou. Do obchodního oddělení naší porcelánky jsem si našel lidi, kteří ovládají minimálně dva jazyky, i když zahraniční zákazník většinou chápe, že člověk v mém věku asi nemluví anglicky. Podstatné však je, že už o mně slyšel, a zná mě jako odborníka na porcelán. Přesto se vždycky snažím se o něm dozvědět víc. S každým naším zákazníkem, ať zahraničním či tuzemským, se podstatně lépe jedná a spolupracuje, když se osobně známe. Například tři zahraniční zákazníci (z Koreje, Japonska a Německa) k nám jezdí již 30 let. Není to jen oficiální vztah mezi zákazníkem a výrobcem, je to svým způsobem i přátelství, na které se lze spolehnout.
K dobrým a určitě nejen obchodním stykům, ale i k propagaci naší firmy i celého regionu přispěje od září nově otevřený „Dům porcelánu s modrou krví“ v bezprostřední blízkosti výrobního závodu v Dubí. Bude součástí porcelánové cesty ze Selbu v Německu, přes Karlovy Vary, Klášterec nad Ohří až do Dubí. Dům porcelánu se stane vystavenými produkty stávajících i již neexistujících porcelánek zajímavou expozicí pro odborníky a všechny ctitele porcelánu od nás i ze zahraničí. Odráží se v něm praktické zkušenosti i teoretické znalosti nás i našich předků. Tam budu vodit i naše zákazníky.

Autor: , Šéfredaktor
Zatím zde není žádný komentář.

Související články

 

Platy učitelů a učitelek v České republice se příliš neliší

Ilustrativní obrázek

Rozdíly mezi odměňováním mužů a žen byly v roce 2014 znatelnější u akademických pracovníků vysokých škol a na řídících pozicích základních a středních škol. Největší rozdíly byly na školách pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kde ženy v řídících pozicích pobíraly pouze 81 % průměrného platu mužů.

České školství očima OECD

ilustrativní fotka

V podílu obyvatel s terciárním vzděláním Česko zatím nedosáhlo průměru zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V podílech nejméně vzdělaných je na tom naopak ze všech zemí nejlépe. Potvrzují to výsledky z ročenky organizace Education at a Glance 2015.