Vzdělávání: Jdeme správným směrem?

Začněme poněkud zeširoka. Jaká je vzdělanostní struktura našeho obyvatelstva v mezinárodním srovnání?

Členské státy EU můžeme rozdělit podle dosaženého stupně vzdělání do čtyř rozdílných typů vzdělanostní struktury. Česká republika patří společně s našimi nejbližšími sousedy, pobaltskými státy, ale i Velkou Británií a částí skandinávských zemí do skupiny s nejnižším podílem osob s nedokončeným primárním nebo nižším sekundárním vzděláním. Je zde vysoký podíl obyvatelstva s vyšším sekundárním či postsekundárním vzděláním. Pro tuto skupinu je také charakteristický průměrný podíl obyvatelstva s terciárním vzděláváním.

Jak byste, jako bývalá rektorka vysoké školy, charakterizovala náš vzdělávací systém?

Vysokoškolský vzdělávací systém v ČR prošel v posledních dvou desetiletích významnými změnami po stránce kvalitativní i kvantitativní. Formální vzdělání, jak středoškolské, tak i vysokoškolské, se stalo dostupným pro velmi široký okruh zájemců. Počet veřejných vysokých škol se více než ztrojnásobil a v akademickém roce 2011/2012 již působilo na vysokoškolském trhu vzdělávání 72 veřejných a soukromých vysokých škol. Stejně tak vzrostl počet studentů ze 113 tisíc v roce 1989/1990 na 392 tisíc v roce 2011/2012. Počet absolventů vysokých škol pak narostl téměř čtyřnásobně. Obdobná je situace v oblasti tzv. neformálního vzdělávání. Nabídka se výrazně rozšířila a počty kurzů i jejich absolventů vzrůstají. Většina z účastníků je motivována snahou po zvýšení své konkurenceschopnosti na trhu práce, což je samozřejmě dobře.

Kvantita evidentně vzrostla, ale vzrostla úměrně s tím i kvalita nabízeného a poskytovaného vzdělávání?

Bylo by možné vést širokou diskusi, zda tyto změny ve vzdělávacím systému školství, extenzivní nárůst počtu vysokých škol, stejně jako studijních programů, jsou pro náš vzdělávací systém, ale i pro naši společnost jako celek, tím správným krokem správným směrem. Jsem si jista, že v blízké i ve vzdálenější budoucnosti budou analytici i historici tomuto tématu věnovat velkou pozornost. Stejně tak se domnívám, že bychom se v současnosti měli začít vážně zabývat tím, jaké důsledky může mít prolongace stávajících trendů pro další vývoj naší společnosti. A zda není na čase některé již dnes diskutabilní tendence změnit. Dovolím si tvrdit, že podcenit nebo nedocenit přímou souvislost mezi kvalitativním rozvojem vzdělávacího systému, ať již formálního či neformálního vzdělávání, a prosperitou společnosti by mohlo být vážnou chybou s dlouhodobými negativními důsledky pro současnou, ale zejména budoucí generaci.

Domníváte se tedy, že je nezbytné tuto otázku posunout do popředí celospolečenských témat?

Vidím to jako velmi důležité. Ostatně historický vývoj českého vysokého školství a zajišťování jeho kvality by mohly být poučením pro všechny pracovníky v oblasti terciárního vzdělávání. Za rakousko-uherské monarchie nevedlo dlouhodobé úsilí české reprezentace o zřízení druhé české univerzity v Brně k cíli. Na Slovensku nebyla ani jedna slovenská vysoká škola. Situace se změnila po vzniku Československa, kdy byla v roce 1919 založena Masarykova univerzita v Brně, Univerzita Komenského v Bratislavě a Vysoká škola zemědělská v Brně. Později pak byly na již tradičních technikách v Praze a v Brně založeny další nové fakulty. Období let 1919–1929 bychom tedy mohli nazvat obdobím extenzivního růstu českého vysokého školství. Počátkem třicátých let se však dostavuje ekonomická a finanční krize a část politické reprezentace si klade otázku, jak jsou naše vysoké školy kvalitní, nemáme-li duplicitně mnoho fakult či zda se na školství zbytečně moc neutrácí. Je opravdu pozoruhodné, jak se tehdy nastolené otázky podobají otázkám současným. Skoro by se chtělo říci: „Nic nového pod sluncem“. Přejme si proto uvážlivou politiku v oblasti vzdělávání, která bude přispívat k systematickému kvalitativnímu rozvoji celého školství. Politiku, která bude reflektovat demografické projekce, stejně jako dlouhodobé tendence na trhu práce.

Jaké jsou podle vás hlavní problémy v oblasti terciárního vzdělávání?

Velkým problémem pro zvyšování kvality je zejména nedostatek lidských zdrojů. Jedním z ukazatelů při hodnocení kvality vysoké školy je totiž i počet docentů a profesorů. V současnosti je stále obtížné získávat vysoce kvalifikované akademické pracovníky a jejich věková struktura není optimální. Možnými cestami, jak tento handicap překonat, je příprava akademických pracovníků z řad vlastních studentů škol či nábor z jiných pracovišť u nás i v zahraničí. Je však třeba si zcela otevřeně říci, že toto je záležitost dlouhodobá a zdrojově náročná. K dalším problémům je možné řadit stále ne zcela dostatečnou spolupráci mezi vysokými školami a místními samosprávami či státní správou. Velmi dobrým příkladem jak taková spolupráce může dlouhodobě dobře fungovat, je vztah ČSÚ s VŠE v Praze. Také stále existuje velký prostor pro rozvoj spolupráce mezi akademickou a podnikovou sférou. Zejména v době krize je taková spolupráce přínosná oběma stranám.

Jaký význam přikládáte celoživotnímu vzdělávání?

Skutečně velký. Dalo by se říci, že ve 21. století je celoživotní vzdělávání neoddiskutovatelnou nutností a jeho význam v posledních dekádách rapidně vzrůstá. Je to samozřejmě obrovská výzva i pro vysoké školy, které začínají pociťovat vyšší vzájemnou konkurenci i důsledky populačního vývoje. Prostřednictvím nabídky kurzů celoživotního vzdělávání, možností kombinovaného studia, rekvalifikačních kurzů, doškolování, jednorázových výukových bloků apod. přispívá řada univerzit ke zvyšování vzdělanostní úrovně napříč všemi věkovými skupinami obyvatelstva. Nemusím chodit daleko pro příklady dobré praxe. V ČSÚ jsou kurzy následného vzdělávání velmi populární a zaměstnanci je tato přidaná hodnota opravdu intenzivně využívána. Dvouletý postgraduální kurz pro pracovníky státní statistické služby běží například už od roku 1965 a stal se „legendárním“. Chtěla bych však zmínit ještě jednu věc. Právě kurzy celoživotního vzdělávání mohou napomoci řešit problémy strukturální nezaměstnanosti, která je typická pro řadu regionů. Výhodou těchto kurzů je jejich relativně snadný přístup i flexibilita, kterou může daná škola nabízet s ohledem na situaci na pracovním trhu a na poptávku.

Dotkla jste se otázky regionů. Je situace všude stejná?

Pohled na strukturu vzdělanosti obyvatelstva podle jednotlivých krajů ukazuje na značné disparity v rámci celé ČR. V roce 1993 nedosahovalo osm krajů průměrného republikového podílu vysokoškolsky vzdělaných (bez Prahy). Od té doby došlo samozřejmě k posunu. Již například v roce 2008 téměř čtyři pětiny krajů dosahovaly v tomto segmentu alespoň celorepublikového průměru (opět bez Prahy). Všechny kraje zaznamenaly podstatný nárůst podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva. I přes tyto kladné tendence se bohužel tomuto trendu některé kraje stále vymykají, zejména na severu Čech. Čísla za rok 2012 výmluvně potvrzují tuto nelichotivou skutečnost. Osobně to považuji za velmi znepokojující, neboť právě vzdělaní občané mohou podpořit a významně ovlivnit jak ekonomický, tak sociální a kulturní rozvoj regionu. Regionální vysoké školství akumuluje lidský kapitál, přispívá k vyrovnávání disparit a napomáhá řešit demografické a kulturní problémy. Aby se však regionální škola prosadila v silné konkurenci vysokých škol, je třeba její profilace ve specializovaných, netradičních či regionálně významných oborech.