I když je zvykem měřit ekonomickou vyspělost pomocí HDP na obyvatele, úroveň života ve smyslu jeho materiální kvality vystihuje spíše disponibilní příjem na obyvatele a sledování jeho regionálních rozdílů. V obou případech je však pro ČR typická výlučnost hlavního města Prahy oproti ostatním regionům. Zatímco Praha je podle podílu na celorepublikovém nominálním HDP (24,9 % v roce 2013) prakticky čtvrtinou české ekonomiky, na celorepublikovém čistém disponibilním důchodu domácností je její podíl „pouze“ sedminový (15,7 %). Údaje v přepočtu na obyvatele pak samozřejmě tyto proporce mění (roli hraje i dojížďka a vyjížďka za prací).
Praha o tři čtvrtiny „bohatší“ než průměr EU?
V roce 2013 činil v Praze HDP na obyvatele v paritě kupní síly (PPS) 173 % průměru Evropské unie. Ovlivnil tak regionální srovnání za celou Českou republiku do té míry, že všechny ostatní kraje se ocitly pod celorepublikovým průměrem, který dosahoval 82,4 % úrovně EU28. Nejlepší po Praze byl kraj Jihomoravský (80,7 % průměru EU28) následovaný krajem Plzeňským (76,2 %). Naopak kraje Olomoucký, Ústecký a Karlovarský měly nejnižší relativní úroveň HDP na obyvatele v PPS, což bylo dáno hlavně strukturou ekonomik v těchto regionech a z ní plynoucích příjmových možností domácností určujících jejich disponibilní důchod.
HDP na obyvatele v paritě kupní síly, kraje ČR, 2013 (EU28 = 100)
Růst příjmové nerovnosti
Postavení hlavního města v ekonomické struktuře České republiky se projevuje i v příjmové oblasti, tj. v čistém disponibilním důchodu domácností a jeho vývoji za celou republikou. Tento indikátor zahrnuje nejen mzdy a platy zaměstnanců, ale i příjmy podnikatelů v sektoru domácností, čisté příjmy z majetku a čisté sociální příjmy.
Ještě v roce 1995 činil čistý disponibilní důchod na obyvatele v České republice 79 tis. Kč za rok, přičemž v Praze byl o 22 % vyšší (97 tis. Kč). Takto měřená životní úroveň nepřevyšovala v roce 2013 v Praze celorepublikový průměr přibližně o pětinu jako v roce 1995, ale s 196 tis. Kč za celou ČR proti 257 tis. Kč příjmů na obyvatele Prahy už o téměř třetinu ( tj. o 31,5 %). Zatímco za období 1995–2013 se v úhrnu za Českou republiku zvýšily příjmy na hlavu 2,47krát, v hlavním městě Praze stoupla jejich už tak vysoká úroveň ještě více (2,67krát). Disparita mezi vývojem v hlavním městě a „zbytkem“ ČR se tak v letech 1995–2013 dále zvětšila.
Řada chudých krajů zchudla
Od poloviny 90. let do roku 2013 stoupl čistý disponibilní důchod na obyvatele nadprůměrně v sedmi krajích, nejvýrazněji v Kraji Vysočina (2,73krát, tj. více než v Praze), ale i v krajích Středočeském, Jihomoravském, Pardubickém, Plzeňském a Zlínském.
Na rozdíl od těchto krajů, které oproti průměru za celou Českou republiku „bohatly“, zaznamenaly ostatní regiony přírůstek čistého disponibilního důchodu na obyvatele nižší než celorepublikový průměr. Naneštěstí šlo o kraje, které byly už v polovině 90. let kraji spíše „chudými“ (Karlovarský, Olomoucký a Liberecký).
Naopak v ještě chudších regionech, jimiž byly v té době kraje Pardubický, Zlínský a Kraj Vysočina, stoupaly příjmy na obyvatele v tempu nadprůměrném, jak již bylo zmíněno.
Ztrácely ale i kraje Ústecký a Jihočeský
Ústecký kraj v roce 1995 s příjmy na obyvatele ve výši 79 tis. Kč za rok mezi chudé kraje nepatřil. Byl dokonce pátým nejbohatším po Praze, krajích Středočeském, Jihočeském a Plzeňském (nižší příjmy měli v té době obyvatelé devíti krajů České republiky). Ovšem následný vývoj vedl k postupné ztrátě této pozice a za roky 1995–2013 byl přírůstek příjmů na obyvatele v Ústeckém kraji ze všech krajů České republiky nejnižší (stoupl jen 2,17krát).
Podobně nepříznivý vývoj zaznamenal i kraj Jihočeský, který byl v roce 1995 s 80 tis. Kč příjmů na obyvatele třetím nejbohatším krajem České republiky. Ty však do roku 2013 stouply jen 2,29krát, především vlivem vývoje po roce 2004, zatímco v kraji Ústeckém došlo k největším ztrátám tempa růstu příjmů již mezi roky 1995 a 2004.
Pouze pro část krajů České republiky tedy platí, že od roku 1995 ty chudší ještě dále chudly, a naopak ty bohatší dále bohatly. Takovému hodnocení se vymykají právě kraje Ústecký a Jihočeský.
Vývoj příjmů – čistý disponibilní důchod domácností v přepočtu na obyvatele
(meziročně v %)
Co přinesl vstup do Evropské unie?
Také po roce 2004 rostly příjmy lidí nadprůměrně v sedmi krajích, ovšem jejich vzorek byl odlišný od růstů za období 1995–2013.
V průběhu let 2004–2013 stouply v Praze příjmy v přepočtu na obyvatele 1,25krát, což byl druhý nejnižší přírůstek po Jihočeském kraji (zde stouply 1,23krát).
Za nimi následuje, co se nižšího než průměrného přírůstku příjmů v době od vstupu České republiky do Evropské unie týká, skupina „chudších“ krajů. Zde příjmy i po roce 2004 rostly tempem slabším než průměrným (kraje Liberecký, Olomoucký, Karlovarský, Ústecký, ale také Středočeský). Příjmy na obyvatele v celé České republice byly přitom za roky 2004–2013 vyšší zhruba 1,3krát.
Naopak nejrychleji narostly za tu dobu příjmy na obyvatele v kraji Jihomoravském (1,35krát), ale i v kraji Pardubickém a v Kraji Vysočina (shodně 1,33krát). Oba tyto kraje se tak dostaly v roce 2013 na 5., resp. 7. místo v pořadí krajů podle výše čistého disponibilního důchodu na obyvatele. Přitom v roce 1995 byl Kraj Vysočina vůbec nejchudším krajem Česka (14. místo) a kraji Pardubickému patřilo až 12. místo.
Recese snížila příjmy hlavně v Praze
Relativně nízký přírůstek příjmů obyvatel Prahy, které v letech 2011–2013 dokonce meziročně klesaly (–1%, –0,6 % a –1,1 %), může sice souviset s vysokou výchozí pozicí hlavního města. Za slabším tempem z let
2004–2013 však může stát i fakt, že Praha s vysokým HDP na obyvatele v paritě kupní síly jako měřítka pro poskytování peněz z evropských fondů na toto financování nedosahovala. Nemohla tak participovat na projektech a rozvoji, které plynuly z investic takto spolufinancovaných a posilujících přes vyšší zaměstnanost, resp. mzdy i příjmy obyvatel v ostatních krajích ČR, nikoli však všech, jak je z výše uvedeného vývoje příjmů patrné.
Co generovalo nerovnosti?
Příčinou regionálních disparit v ČR a jejich změn v čase je kromě často velmi výrazné přeměny jejich ekonomické struktury (zániky či významná redukce aktivit např. klíčových průmyslových podniků aj.) také rozdílná intenzita přílivu přímých zahraničních investic, anebo čerpání peněz z evropských fondů. Ve svém důsledku tyto faktory změnily významně do té doby charakteristické rysy mnoha lokalit s dopady do kvality života lidí.
