Rychlý přechod k tržní ekonomice si vybral svou daň

Souhrnně vzato, výsledky dosažené tranzitními zeměmi v posledních 25 letech nejsou jednoznačné. V oblasti tvorby hmotných statků došlo k přiblížení k úrovni srovnatelných zemí s tržní ekonomikou. V náročnějších podmínkách, které ovlivňují délku a kvalitu života, se jim však vyspělejší ekonomiky spíše vzdálily. Navíc některé tranzitní země dodnes platí vysokou cenu za svou společensko-ekonomickou transformaci například poklesem stavu populace, rozšířením chudoby, zhoršením zdravotní situace nebo zvýšením kriminality. Vše nasvědčuje tomu, že v historicky dohledné době dostihne vyspělé tržní ekonomiky jen část z nich.

Nerovná startovní čára

Přestože jsou tranzitní země zatíženy v zásadě stejným dědictvím centralizace politického a ekonomického života, vstoupily počátkem 90. let na cestu reforem za značně odlišných podmínek. Cestou reforem se totiž vydaly jak země malé (například Estonsko s 1,5 mil. obyvatel), tak i značně rozsáhlé, jako je například Rusko. Jejich demografické perspektivy byly proto velmi nerovné. Zatímco celková míra porodnosti ve Slovinsku dosahovala úrovně 1,5 (počet dětí na 1 ženu ve věku 15–49 let), tak v Tádžikistánu to bylo více než 5 dětí. Zejména v důsledku rozdílné porodnosti byl značně proměnlivý podíl závislých osob ve věku 0–14 let a 65+ na celkové populaci. Ve zmíněném Slovinsku činil jen 46 %, zatímco v Tádžikistánu více než 88 %.
Příklady maxim a minim jsou svým způsobem vždy extrémní a tak je vhodné pro úplnější představu uvést průměrné hodnoty, tj. 2,4 dítěte pro míru porodnosti a 56 % pro míru závislosti v celé skupině tranzitních zemí.

Porovnávání zemí je relativní

Spolu s demografickými předpoklady se značně lišila i výchozí hospodářská výkonnost jednotlivých zemí. V tomto směru lze v polovině 90. let minulého století najít až propastné rozdíly. Tak například zatímco v ekonomicky nejvyspělejším Slovinsku dosahovala úroveň HDP na 1 obyvatele (ve srovnatelných cenách roku 2005) více než 12 420 dolarů, v Tádžikistánu to bylo jen 250 dolarů, což je téměř 50krát méně. Ukazuje se však, že vyjadřovat úroveň našeho života, a to i v položce „pouhého“ bohatství, v číslech, je velmi ošidné.
Pokud bychom porovnávali úroveň HDP na obyvatele v paritě kupní síly, nebyli na tom na počátku tranzitních reforem Slovinci až 50krát lépe než Tádžikové, ale asi „jen“ 14krát. V zásadě platí nepřímo úměrný vztah mezi ekonomickou vyspělostí země a diferencí výše HDP nepřepočteného a přepočteného podle parity kupní síly. Vezme-li se do hry domácí cenová úroveň, struktura trhu a podíl šedé až černé ekonomiky, je porovnání pro chudší země méně příkré a rozdíly v ekonomické výkonnosti mezi výše uvedenými regiony jsou nižší. V paritě kupní síly uvedeného ukazatele předčila střední Evropa jako nejbohatší region poslední Kavkaz téměř šestinásobně, zatímco pobaltské státy, jako druhé v pořadí, za ní zaostaly jen o 30 % (Balkán o 43 %, západní postsovětské země o 44 % a střední Asie až o 66 %).

Ve srovnání se třemi vyspělými státy

Je namístě porovnat výchozí pozici tranzitních zemí i s odpovídajícími zeměmi s tržní ekonomikou. Pro tento účel však musíme zvolit „spravedlivý“ etalon. V úvahu – pro historickou i geografickou blízkost s tranzitními zeměmi střední Evropy, Pobaltí a ostatními včetně střední Asie – připadají nejvíce tržní ekonomiky Rakouska, Finska a Turecka. Pokud bychom stanovili průměrnou úroveň jejich HDP na 1 obyvatele (v paritě kupní síly za rok 1996) ve výši 8 593 dolarů jako 100 %, pak by tranzitní země střední Evropy dosahovaly úrovně 114,5 % (v porovnání s evropským Rakouskem a Finskem však pouze 47,7 %), pobaltské země 76 %, Balkán 64 %, postsovětský západ necelých 57 %, střední Asie necelých 35 % a Kavkaz pouze 20 %. Tranzitní země jako celek v roce 1996 (za který se provádělo mezinárodní porovnání v daném ukazateli) dosahovaly jen 62,6 % průměrné úrovně (celku) tří porovnatelných tržních ekonomik.

Ne vše lze měřit penězi

Ne vše se dá přepočítat na peněžní jednotky, ať už jakkoli pevné měny. Tak významné skutečnosti, mezi které patří například střední délka života, zdravotní charakteristiky populace, úroveň vzdělání, stupeň sociální ochrany či míra kriminality, mají ke kvantitativnímu ukazateli ekonomického výkonu země jen více či méně zprostředkovaný vztah. Dokládá to i případ již vícekrát zmíněného Tádžikistánu. I přes nižší hladinu HDP na obyvatele v něm byla například úroveň gramotnosti a zaměstnanosti žen vyšší než v Turecku – členské zemi OECD. Podobné pozoruhodné odchylky (příkladem odjinud by mohla být relativně vysoká úroveň kubánského zdravotnictví) nasvědčují tomu, že vzorec centralizovaného uspořádání společnosti a ekonomiky vede k jiným výsledkům v porovnání s těmi, které odpovídají vývoji v tržním prostředí. Pozitivní odchylky se projevují přirozeně tam, kam daný systém napře svou pozornost. Ve výše uvedených případech je to sociální oblast. Naopak na jiné sféry života společnosti zřejmě zbývají výrazné negativní odchylky.

Co ukázaly kvalitativní ukazatele

Ústřední postavení mezi ukazateli vypovídajícími o kvalitě života zaujímá střední délka života. Ta byla na počátku 90. let v tranzitních zemích nejdelší v případě mužů v Makedonii (70,3 let) a v případě žen ve Slovinsku (77,3 let). Naopak v Turkmenistánu byla nejkratší (v populaci mužů o 7,4 a v populaci žen o 7,6 let). Za obě pohlaví a za všechny tranzitní země činila střední délka života 70,7 let. V porovnání s Rakouskem, Finskem a Tureckem, kde v roce 1990 činila 72,9 let, to bylo o 2,2 roku méně a (měřeno procentním podílem) tranzitní země tak v tomto významném ukazateli dosahovaly až 97 % průměrné úrovně tržních ekonomik.
V dalších významných ukazatelích v oblasti zdravotnictví (počet zemřelých do jednoho roku života, podíl veřejných výdajů na zdravotnictví z HDP), vzdělávání (podíl zapsaných do terciárního vzdělávání a veřejných výdajů na vzdělávání z HDP) i sociální ochrany (míra ohrožení chudobou, podíl veřejných výdajů na sociální ochranu na HDP) se na předních pozicích tranzitních zemí nacházelo Slovinsko, Česká republika či Polsko. Na posledních příčkách se umístily země středoasijské či kavkazské. Výjimkou z pravidla byla Ukrajina, která vykázala nejvyšší míru ohrožení chudobou.

Kvalita statistických dat je sporná

V případě statistiky kriminality v tranzitních zemích – nejnižší počet registrovaných trestných činů na 100 tis. obyvatel byl v Ázerbájdžánu (215 trestných činů), nejvyšší pak v Maďarsku (3 288 trestných činů) – ale i v jiných souvislostech vyvstává otázka, jak kvalitní jsou předložená statistická data. Zjednodušeně lze říci, že s poklesem ekonomicko-sociální úrovně země klesá i věrohodnost statistických dat. Tu navíc snižuje i rostoucí podíl šedé a černé ekonomiky. Dalším problémem je, že některé země ne vždy a ne za všechna léta předložily požadované údaje. To vše komplikuje až znemožňuje mezinárodní komparace ukazatelů a formulace odpovídajících závěrů. Nicméně je třeba dodat, že využití celé soustavy vzájemně souvisejících a doplňujících se indikátorů umožňuje ve výsledku charakterizovat úroveň jednotlivých zemí a oblastí s přijatelnou přesností.

Obyvatel v tranzitních zemích ubylo

Rychlý přechod k tržním podmínkám si na tranzitních zemích vyžádal svou daň. Při pohledu na časové řady dat nás zarazí pokles počtu obyvatel většiny z nich. Jen v deseti z osmadvaceti zemí počet obyvatel za poslední čtvrtstoletí vzrostl. Měřeno průměrným ročním stavem populace, dosáhl její pokles mezi roky 1990 a 2014 více než 0,6 %, zatímco ve srovnatelných třech zemích tržní ekonomiky se zvýšil o 29 %. K nejhlubšímu poklesu došlo v Gruzii (o 24,4 %), dále v Moldávii (o 18,5 %), v Bulharsku (o 17,1 %), v Arménii (o 15,0 %) a na Ukrajině (o 14,8 %).
Nejrychleji klesal počet obyvatel v průběhu 90. let. Hlavní příčinou nebyla snižující se míra porodnosti, ale ekonomická emigrace. Na druhé straně se v důsledku vysoké míry porodnosti a přetrvávání tradičního životního stylu zvýšil stav populace ve středoasijských zemích (o více než 34 %). V souvislosti s velmi dynamickým hospodářským růstem se počet obyvatel zvýšil také v Ázerbájdžánu (téměř o 33 %). O řád méně přibylo obyvatel v některých v evropských zemích (Slovinsko, ČR, Slovensko a Makedonie).

Makro přechod přináší makro potíže

Nezanedbatelnou cenou tranzitu byl pokles tvorby HDP. V přepočtu na jednoho obyvatele (ve srovnatelných cenách za rok 2005) se pohyboval mezi 4 % (Maďarsko) až 72 % (Tádžikistán). V jednotlivých regionech měl odlišný průběh. Zatímco ve středoevropských zemích byl pokles krátký a nevýrazný (dva až tři roky a zhruba do 10 %), na Balkáně trval kolem deseti let a dosahoval 20 až 40 %. Na Kavkazu trval pokles tvorby HDP 13 let a dosáhl 60 a více procent. V pěti hospodářsky nejméně úspěšných zemích (Moldávie, Ukrajina, Gruzie, Kyrgyzstán a Tádžikistán) nebyla „předtranzitní“ úroveň HDP překročena ani v roce 2014.
I přes snížení počtu obyvatel v produktivním věku se ve většině tranzitních zemí zvyšovala míra nezaměstnanosti. Nejvíce zatím zasáhla středoevropské země, Pobaltí a Balkán. V západních a asijských postsovětských zemích do roku 2014 nepřekročila ani 3% úroveň, což se může v dalších letech změnit k horšímu. Naopak, ve středoevropských zemích začala už míra nezaměstnanosti klesat.
S rozšiřujícím se ohrožením chudobou v postsovětských zemích dochází ke zhoršení zdravotní situace obyvatel. Například výskyt TBC se od roku 1990 zhruba zdvojnásobil v Gruzii, Arménii, Moldávii a v Kyrgyzstánu. V neposlední řadě se zhoršila i bezpečnostní situace, zejména na Balkáně a v Pobaltí (měřeno počtem registrovaných trestných činů pak více než čtyřnásobně v Rumunsku).

Horší výchozí postavení přineslo relativně lepší výsledky

Nejvyšší dynamiku rozvoje vykazují země, které měly horší výchozí postavení. Dobrým příkladem je Ázerbájdžán, jehož úroveň HDP na obyvatele (ve stálých cenách roku 1995) prudce vzrostla z 488 dolarů v roce 1995 na 3 276 dolarů v roce 2014 (tj. ročně průměrně o 10,54 %). Podobně tomu bylo v Bosně a Hercegovině a méně výrazně v Arménii.
Zajímavým případem je Bělorusko, kde roční tempo růstu dosáhlo 6,47 %. I přes přetrvávající tradiční přístupy vykazuje tato země relativně příznivé výsledky jak v kvantitativních (vývoj populace, HDP, míra nezaměstnanosti), tak i kvalitativních ukazatelích (věk dožití, výsledky zdravotnictví, podíl studentů v terciárním vzdělávání, míra chudoby, kriminalita).
Na nejnižších příčkách žebříčku dynamiky HDP jsou za období 1995 až 2014 zejména země s jeho vyšší počáteční úrovní, jako jsou Česká republika (průměrný roční přírůstek 2,17 %), Slovinsko (2,31 %) a Maďarsko (2,4 %). Znatelně lepších výsledků v této skupině zemí dosáhlo Polsko (4,11 %) a Slovensko (3,87 %). Naopak za očekáváním zůstaly Makedonie (2,45 %), Ukrajina (2,60 %), Moldávie (3,24 %), Kyrgyzstán (3,34 %) a Tádžikistán (3,79 %).
V hodnocení dynamiky ostatních kvalitativních ukazatelů je pořadí ve většině případů opačné. Nejrychleji se mezi roky 1990 a 2014 prodlužovala střední délka života ve středoevropských zemích, a to asi o 11 % v případě mužů a 8 % v případě žen. V pobaltských a balkánských zemích to bylo zhruba o 7 a 6 % a v ostatních zemích o 4 a 3 %. Při hodnocení vývoje tohoto indikátoru se ukazuje (i když ne příliš silně) přímo úměrný vztah mezi stupněm společensko-ekonomického rozvoje země a snižováním rozdílu mezi střední délkou života mužů a žen.
Také v oblasti zdravotních ukazatelů byly středoevropské země nejúspěšnější (pokles výskyt TBC, snižování počtu zemřelých do jednoho roku věku). V ostatních ukazatelích (zapsaní do terciárního vzdělávání, podíly HDP vydané na zdravotnictví, vzdělávání a sociální ochranu, míra ohrožení chudobou) se projevil výše uvedený efekt nižší výchozí základny a s ní spojených vyšších temp růstu.

Jak se tranzitní země přiblížily tržním ekonomikám?

Vrátíme-li se k údajům o HDP v paritě kupní síly a třem vybraným srovnatelným zemím s tržní ekonomikou, lze říci, že tranzitní země jako celek za 18 let pokročily z úrovně 63 % (HDP tržních ekonomik na jednoho obyvatele) na úroveň 84 %. Jejich předstih tak snížily téměř o 60 %.
Zdá se, že hromadění statků je snadnější než zlepšování složité sféry nehmotných podmínek života. Porovnání v ukazateli střední délky života, jehož hodnota je ovlivněna úrovní zdravotnictví, vzdělání, pracovními podmínkami, mírou chudoby a dalšími vlivy, již tak příznivě pro tranzitní země nevyznívá. Zatímco mezi roky 1990 a 2014 došlo ve srovnatelných tržních ekonomikách ke zvýšení průměrné hodnoty střední délky života ukazatele o 7,7 %, tj. o 5,6 roku, v tranzitních zemích to bylo jen o 6,2 %, tedy o 4,4 roku. To znamená pokles o 1,3 p. b. z původních 97,0 na 95,7 %. Tempo vybraných tržních zemí v prodlužování věku dožití předčily jen středoevropské tranzitní země, mírně za ním zaostalo i Pobaltí.