Energetika toho o domácnostech moc neví

    Jakub Vít je ředitelem Národního centra energetických úspor. Tato nezisková organizace vznikla z iniciativy Svazu měst a obcí, Hospodářské komory ČR a soukromého sektoru – energetických společností v roce 2016. „Hlavním úkolem bylo napomoci státu plnit poslední závazek energetickoklimatické politiky EU, a to je energetická účinnost,“ říká odborník na energetiku, který již netrpělivě vyhlíží publikování výsledků šetření Energo 2015.

    Jak hodnotíte šetření Českého statistického úřadu o spotřebě paliv a energií v českých domácnostech – Energo 2015, které se uskutečnilo v období od začátku července 2015 do poloviny ledna 2016?

    Tato šetření u nás mají delší tradici, i když neprobíhají pravidelně. Vždy záleželo na tom, zda na to měl ČSÚ dostatek lidí, respondentů a hlavně peněz, aby je mohl provádět. Šetření domácností z hlediska jejich energetické spotřeby, typu chování, tedy i například co ještě považují za komfortní teplotu vytápění, je s vývojem evropské energetiky čím dál důležitější. Zatímco velcí spotřebitelé už běží v nějakém regulačním režimu a zpřísňují se jim pravidla, s jakou účinností musí energii využívat, u domácností to tak není. A to i přesto, že představují 30 % koncové spotřeby energií v ČR. Je ale otázkou, kolik energie domácnosti skutečně potřebují a co jde na vrub mrhání či ztrát při rozvodech. Energetika, tedy energetické společnosti, ale také stát, o domácnostech moc neví. Nejhůře predikovatelné pro energetiku je totiž lidské chování. Pokud ze statistického zjišťování vyplyne, které spotřebiče s velkou výkonovou spotřebou a jak často lidé využívají, dá to energetice i státu konkrétnější představu o potenciálu úspor v domácnostech.

    Čím si tuto jejich nevědomost vysvětlujete?

    Za posledních deset let došlo v energetice k obrovské změně. Komoditní složka ceny energie, tzn. cena, za kterou se vyrobí, je oproti dodatečným složkám ceny, což je například u elektřiny cena za systémové služby, distribuci, přenos nebo podporu obnovitelných zdrojů, relativně menší. Zatímco firemní spotřebitelé už s touto skutečností začali pracovat, domácnosti jsou konzervativnější a tak to například v elektřině u nich stále většinou je o velkosti jističe, v lepším případě o dvoutarifní sazbě (tzv. noční proud). Přitom možnosti úspor mohou být obrovské.

    Naposledy stejně významné šetření o spotřebě paliv a energií v českých domácnostech uskutečnil Český statistický úřad v roce 2004. Máte představu, jak se od té doby změnila situace ohledně vytápění v českých domácnostech?

    Od roku 2004 se koncová spotřeba energií Česká republiky snížila. Změnilo se i chování domácností, ale paradoxně ruku v ruce s environmentálně příznivým chováním českých domácností, kdy mnohem méně jich topí jen fosilními palivy, či alespoň v modernějších kotlích, provedly zateplení atd., se jejich celková spotřeba energií nesnížila, protože si za ušetřené peníze pořídily další spotřebiče – sušičky, myčky, moderní elektroniku. To je tzv. rebound efekt energetických úspor. Když někde šetříte, utratíte peníze za něco jiného, což zase zvýší spotřebu energie. A to je také důvod, proč je třeba i domácnosti sledovat. Díky šetření Energo budeme zase trochu lépe vědět, jaké jsou spotřební energetické zvyklosti domácností. Troufám si tvrdit, že hlavní díl spotřeby budou tvořit sušičky, myčky, pračky, ledničky či spotřební elektronika a nikoliv pohonné hmoty nebo teplo. Bude také zajímavé se dozvědět, co domácnosti odpověděly na otázku, kolik platí například za elektřinu. Mimochodem jsem totiž zjistil, že to často přesně nevědí ani lidé, kteří v energetice pracují.

     

    Mgr. Jakub Vít Mgr. Jakub Vít

    Absolvent Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V oblasti public affairs a vertikálních i horizontálních regulací pracuje více než 15 let. Má zkušenosti z mnoha odvětví průmyslu (hutnictví a ocelářství, energetika, tabákový průmysl, IT, telekomunikace) na straně výrobních firem, poradenských společností i státní správy. V současné době je předsedou správní rady a ředitelem Národního centra energetických úspor. Dále působí jako předseda pracovní skupiny pro energetickou účinnost Svazu průmyslu a dopravy ČR. Je také členem expertních týmů pro energetiku a životní prostředí Svazu průmyslu a dopravy a Hospodářské komory ČR.

    Co se v domácnostech děje ohledně vytápění, například při vyhodnocování kotlíkových dotací nebo při dotacích na zateplení.

    Téměř jedna čtvrtina žadatelských domácností si pořídila tepelná čerpadla bez ohledu na svou finanční situaci. V tomto ohledu paradoxně pomohla rodina. Tepelné čerpadlo s instalací totiž stojí 200 až 300 tisíc korun, přičemž dotace od státu je maximálně 127 tisíc. Další zajímavostí je podíl plně či částečně uhelných kotlů za celou ČR, který šel na vrub krajů Ústeckého, Libereckého a Moravskoslezského. V těch totiž domácnosti nakupují levné palivo z Německa a z Polska. Momentálně se jedná o černé uhlí, jehož cena spadla, ale existuje oprávněná obava, že až jeho cena zase vystoupá nahoru, budou tyto domácnosti topit něčím, čemu se v Moravskoslezském kraji říká „polský ořech“. To je hnědé uhlí podstatně horší kvality než jakékoliv domácí tříděné hnědé uhlí. A samozřejmě kotle elektráren a tepláren si s uhlím díky modernizovaným spalovacím technologiím a filtrům dokáží poradit podstatně lépe, a to i ohledně tuhých znečišťujících látek než domácí kotel.

    Kdo a jak bude podle vašeho názoru s daty ze šetření Energo 2015 pracovat?

    Principiálně by s nimi měla pracovat místní a regionální samospráva. Stát, který v politice energetické účinnosti sám zaostává, nařídil krajům a statutárním městům, aby měly územní energetické koncepce. Řada z nich k tomu přistoupila ryze formálně. Oprášily staré energetické koncepce, přepočítaly je a hotovo. S výsledky Energo by proto měly pracovat do budoucna všichni včetně menších měst a obcí. V rámci projektů chytrých měst, při modernizaci distribučních soustav, veřejného osvětlení atd. To budou zajímavé analýzy, na jejichž základě půjde definovat lokálně nejvhodnější řešení. Je otázka, zda to pomůže vyřešit celostátní problém – veřejnou společenskou diskuzi, kam chceme v energetice jít a zda jdeme dobře. Ta probíhá jednak formou dojmologie na sociálních sítích a v médiích, a jednak i v odborných kruzích. Problém je, že na „politické úrovni“ se neřeší. Je to totiž běh na dlouhou trať a politika u nás žije záležitostmi s horizontem několika měsíců.

    Existuje z hlediska domácností nějaká energetická koncepce?

    Existuje i neexistuje. Je sice narýsovaná v aktualizaci státní energetické koncepce, ale reálný směr udávají ti akčnější, a to jak na straně domácností nebo dodavatelů moderních technologií, tak na straně energetických společností. Je to smutné, ale je to tak. Energetická efektivita je průřezová problematika, proto by do ní měly být zapojeny všechny orgány centrální státní správy. Jenže myslíte si, že realita trápí kromě Ministerstva průmyslu a obchodu, jež má problematiku tzv. v gesci, ještě jiné státní instituce? Ani náhodou.

    České domácnosti hodně reagují na cenu. Jak je však přinutit, aby začaly jinak uvažovat?

    Bohužel to jde velmi pomalu a postupně. Největším přínosem by byla pro domácnosti dohoda v rámci obce či územního celku. Ten, kdo si může pořídit fotovoltaiku, dodává přebytky energie přes distributora k lokální spotřebě v daném místě. Totéž by šlo udělat i jinak – vybudovat v obci lokální distribuční soustavu včetně třeba i úložiště a do nich posílat energii. Místní spotřebitelé, které ji přes den potřebují, například důchodci, kteří jsou přes den doma, školy a školky, by z ní čerpali.

    Tento model už někde funguje?

    Málokde, ale příklady i jen částečně lokálních řešení již jsou i u nás. Je to zatím spíše vize – cesta k řízené decentralizaci energetiky. Ostatně je to paradox, protože se tím budeme vracet do roku 1919, kdy u nás vznikl první zákon o vzniku elektroenergetické soustavy. Tímto opačným směrem musíme jít z důvodu změn evropské energetiky a cen energie, s ní souvisejících. Rozhodli jsme se totiž v Evropě pro revoluční a nikoliv evoluční podporu obnovitelných zdrojů, což je dražší než budovat velké, byť i třeba bezemisní, elektrárny.