Pane emeritní předsedo, co pro vás osobně znamená svoboda?
Marxisté učili, že je to poznaná nutnost: to, že prší, mi může být nepříjemné, ale nevnímám to jako omezování své svobody, protože vím, že pršívá. Křesťan vám řekne, že svoboda je schopnost poznat velikost Boha. Obecně bych řekl, že svoboda je předpokladem existence lidského rodu. Pro mě jako liberála je svoboda maximální možnost jednotlivce činit rozhodnutí.
Benjamin Franklin prohlásil: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“…
To je spíš svoboda slova, protože vlci pak jehně snědí… Svoboda slova je součástí principu, že mě lidé nemají omezovat, pokud jim neubližuji.
Za svobodu a demokracii už bojoval váš tatínek jako účastník protinacistického odboje, který emigroval v době nacistické okupace. Jak na něj vzpomínáte?
Můj otec nebyl politik, byl generálním ředitelem Zbrojovky Brno, kterou vlastnil stát, tedy státní úředník. Po obsazení Československa nacisty otec využil toho, že německá okupační správa neodvolala vedení závodu, a zajistil z mateřské brněnské Zbrojovky značné finanční prostředky pro financování zahraničního odboje. Pak emigroval a stal se ministrem financí první exilové vlády vedené Edvardem Benešem v Londýně. Mám na něj velice hezké vzpomínky, měli jsme ten nejlepší vztah, který může existovat mezi otcem a synem. Oproti dnešní představě, že rodiče mají mít dohled nad vším, co dítě dělá, se mi otec nikdy nepletl do mých „vnitřních věcí“ a věřil mi.
Ing. Edvard Outrata
V roce 1959 promoval na VŠE v Praze. Po povinné dvouleté vojenské službě nastoupil do Výzkumného ústavu matematických strojů jako programátor a systémový analytik. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do Kanady. V letech 1969 až 1993 byl zaměstnancem Kanadského federálního statistického úřadu, kde se stal generálním ředitelem informatiky. V roce 1993 se vrátil do vlasti, do roku 1999 předsedal Českému statistickému úřadu. V roce 2000 úspěšně kandidoval do Senátu Parlamentu ČR, kde v letech 2004 až 2006 vykonával funkci místopředsedy.
Vy jste emigroval v roce 1968 po obsazení Československa spojeneckými vojsky. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Sovětský svaz byl z vývoje v tehdejším Československu zneklidněný, nelíbily se mu reformy, zejména zrušení cenzury, a obviňoval vládu z organizované kontrarevoluce. Předpokládal jsem, s dost velkou pravděpodobností, že dojde k invazi. Z hlediska sovětské logiky to byla jediná možnost, jak „kontrarevoluci“ zabránit. V téhle situaci jsem přemýšlel, co budu dělat dalších dvacet let. Zdálo se mi, že se tu zavírají možnosti a že tady nemohu ničemu pořádně přispět. Příležitost jsem viděl na Západě. Mou specializací byly počítače, a tam byl nedostatek IT odborníků. Tak jsem se domluvil s manželkou, že v případě nutnosti odejdeme.
To muselo být velmi těžké rozhodování, opustit vlast…
To rozhodnutí nebylo okamžité. Od dubna 1968 Sověti dělali všechno pro to, aby demokratický vývoj v Československu zastavili. Už v té době bylo jasné, že když se jim to nepodaří, přistoupí k něčemu razantnějšímu. Ovšem když v srpnu 1968 přišla okupace, byl to šok. A my jsme se s manželkou rozhodli udělat krok, o kterém jsme předtím jen uvažovali: nechali jsme všechno za sebou a odjeli do Vídně. Odtud jsme chtěli do Anglie. Jednak jsem tam měl kontakty z dětství a za druhé profesní kontakty s představiteli britských firem, s nimiž jsem spolupracoval v druhé polovině 60. let a díky velmi dobré angličtině s nimi navázal i osobní vztahy. Domníval jsem se, že Britové anglicky mluvícího IT odborníka rádi přijmou, když už čtyři roky předtím psali o nedostatku profesionálů v oblasti IT. Jenže v té době byla britská vláda velice opatrná, tak jsme zamířili do Kanady.
V Kanadě jste se vypracoval až na pozici generálního ředitele informatiky ve federálním statistickém úřadu…
Zpočátku jsem krátce pracoval u firmy, s níž jsem práci vykorespondoval ještě ve Vídni. Až v dubnu 1969 jsem nastoupil do Statistics Canada jako programátor analytik. Generálním ředitelem informatiky Statistics Canada jsem byl od roku 1984 až do roku 1993.
Čtvrt století jste strávil v emigraci, pak jste se vrátil do Prahy. Jak jste vnímal tehdejší společenskou náladu?
Dost jsem dění v Československu sledoval, hned v prosinci 1989 se mi podařilo přeletět moře, naštěstí, protože v té době byly všechny lety dlouho dopředu vyprodané. Prahu jsem pak navštívil ještě několikrát při pracovních cestách do Evropy. Navíc jsem odebíral Lidové noviny, takže jsem víceméně věděl, o co tady jde, ale ten skutečný obraz byl trochu jiný, než jak to podávaly noviny.
V čem byl jiný?
V tom, jak to lidé cítili. To vnímáte, jen když s nimi přímo pracujete. Vůbec jsem nepředpokládal, že tady bude tak malá zkušenost s fungováním ve světě. Myslím, že to pak byl můj největší přínos statistickému úřadu. Já nejsem statistik, tady byli vždycky daleko lepší odborníci na statistiku než já, v tomto směru jsem Úřadu nic zvláštního nedal. Můj přínos byl, že jsem se dokázal orientovat a pohybovat v západním prostředí a byl jsem jazykově vybavený jako rodilý mluvčí. Na mezinárodních jednáních se mě ptali, z jaké části Anglie pocházím, každý mě bral za „zápaďáka“, kdežto jinak představitelé bývalých lido-demo příliš nekomunikovali, měli tendenci si na jednání připravit materiály, mlčky sedět a pak si „odříkat to své“. Jinak jsem u lidí často cítil nejistotu v tom, kam tahle země jde, protože vůči Západu byla vždycky opatrná. Hodně v tom hrála roli komunistická minulost a také historická zkušenost, kterou jsme se spojenci neměli nejlepší, například Mnichov. Máme tendenci nevěřit věcem, kterým lidé na Západě věří. Předpokládám, že chceme být součástí západní civilizace a že ta nejistota i opatrnost časem zmizí.
Z hlediska měřitelných ukazatelů jsme během třiceti let udělali ohromný pokrok.
Známe „své Pappenheimské“, a z mého pohledu je tristní, kolik lidí se dopracovalo do mentální pozice, v níž vidí všechno špatně, nadává na poměry a kritizuje. Přitom opak je pravdou. Vždyť co se týká transformace, jsme jedna z nejúspěšnějších zemí: všechny cíle, které jsme si dali, jsme splnili, včetně toho, o čem se stále mluví, například korupce a podobně, a co v situaci tak rozsáhlého přerodu společnosti zdaleka není tak strašné. Vždyť u nás všechno probíhalo mírně. Například inflace byla po revoluci padesátiprocentní, přitom všude jinde dosahovala dvou set a tří set procent.
Ekonomicky jistě ano, ale hodnotově?
Já bych řekl, že i v tomto směru je to mnohem lepší než před rokem 1989. Lidé, kteří dříve brojili proti komunismu, často neznali fakta a nevěděli, co vlastně by chtěli změnit. Dnes už to vědí přesně.
Přesto: neměli bychom se trochu víc chválit a častěji připomínat úspěchy?
Asi takhle: říká se, že samochvála „smrdí“, není nutné neustále zdůrazňovat, jak jsme ohromní, ale rozhodně bychom měli více vnímat, co se nám v rámci transformace povedlo, i když to má samozřejmě nějaké vady. Osobně považuji za největší chybu to, že se od začátku netransformovala státní služba. Teď se to dohání a je to drahé. Ale musíme si uvědomit, že ještě nejsme na konci celého procesu přerodu společnosti. To potrvá nejméně dvě generace. Už Mojžíš vodil Izraelce po poušti čtyřicet let, aby do zaslíbené země nevstoupil nikdo, kdo vyrostl v otroctví. Masaryk mluvil o padesáti letech, než se národ zbaví „rakušáctví“. Dnes odhadujeme, že bude trvat šedesát let, než se oprostíme od komunistické minulosti. Zatím se nacházíme v bodě zlomu.
Své názory na transformaci státní správy jste částečně vyjádřil v knize Vlastimila Růžičky „Destrukce české státní správy“. Nicméně sám jste po svém nástupu do ČSÚ usiloval alespoň o transformaci státní statistické služby. Co považujete za svůj největší přínos, včetně toho, že jste ji připravil na vstup do EU?
Do republiky jsem se vracel s tím, že budu pomáhat při reorganizaci celé státní správy. Ale tehdy k takovému kroku nebyla politická vůle. Protože jsem měl zahraniční zkušenosti a přesně jsem věděl, jak funguje nezávislý statistický úřad, nabídli mi pozici předsedy ČSÚ. Myslím, že k transformaci jsem přispěl jednak tím, že jsem předsednictví přijal, a za druhé tím, že statistika na zdejší poměry vynikla ve státní správě jako politicky nezávislá a politiky i národem respektovaná a důvěryhodná instituce. Ovšem rád bych zdůraznil, že transformace ČSÚ byla společná práce spousty lidí.
Jakou roli hraje nezávislá statistika v demokratické společnosti?
Emocí a politických názorů je při každém rozhodování víc než dost. Správně nerozhodují odborníci, ale lidé, kteří byli zvoleni, aby ta správná rozhodnutí odpovědně dělali. K tomu potřebují důvěryhodná data. Jen čistá čísla nestačí, protože jakýkoli soubor obecných čísel lze různými triky interpretovat podle ideologických záměrů, jak to známe z minulosti. Základním úkolem a odpovědností statistického úřadu je předkládat data v souvislostech. Naivní představa nezávislosti je, že statistický úřad čísla „vyrobí“, vy se na ně podíváte, a rozhodnete. Ale tak to nefunguje: statistici musejí čísla zpracovat, což vyžaduje důmyslný systém, a pak musejí stanovit přesný termín jejich publikování. V opačném případě jsou statistické údaje nedůvěryhodné a ztrácejí vypovídací schopnost. Vzpomínám si, že v době mého nástupu se údaj o míře inflace předkládal vládě ve chvíli, kdy se ji podařilo spočítat. Pokud tak citlivý údaj zveřejníte náhodně, riskujete, že aktuální politická situace zcela změní jeho význam. Naopak, pokud budete míru inflace publikovat pravidelně k určitému datu, na hodinu přesně, a rok předem to oznámíte, nemůže se nic takového stát. Porušení kalendáře při zveřejňování citlivých hospodářských údajů je zcela nemyslitelné. A i na tom stojí neutralita a důvěryhodnost Českého statistického úřadu.
Jste členem České statistické rady a řady mezinárodních statistických organizací. Dokonce se o vás s nadsázkou říká, že jste „advokát statistiky“. Co pro vás osobně znamená statistická služba?
Statistická služba je způsob, jakým si společnost zařizuje, aby se rozhodovalo na základě faktů. Je to předpoklad každého právního státu a moderní společnosti. Jinak se nám stane to, co bylo za komunismu trefně vyjádřeno slovy sovětského generálního tajemníka strany Viktora Stěpanoviče Černomyrdina: „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.“
