Jan Dudlíček: Lidé už si na nás zvykli

Přízně okolí si moc vážíme, neboť je pro nás pomocí, vzpruhou, a víme, že v dnešním světě nemusí být samozřejmá. Bylo by nám ale lépe, pokud by zajištění sociálních služeb bylo podpořeno i legislativním rámcem nebo zákonem, který by zajistil jistý příspěvek od finančně zajímavých velkých společností.

Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou pomáhá hendikepovaným se začleněním do běžného života. Co konkrétně si pod tím můžeme představit?

Naší hlavní činností je kromě samotné pomoci hendikepovaným spoluobčanům ve věkovém rozpětí od 16 do 64 let i pomoc jejich rodinám. Tím myslím především jisté odlehčení od neustálého tlaku a stresu, kterým jsou takové rodiny denně zatíženy. Rodina, která se stará o hendikepovaného, má totiž přetěžký úkol zajistit nejen všechny základní potřeby rodiny, které si dokážeme představit, ale také překonat nástrahy péče o své vlastní dítě a vlastně se vůbec udržet „pohromadě“. Pokud bych si měl představit, že by hendikepovaný člověk měl zůstat doma sám a bez pomoci, je pro mne takováto představa vlastně nemožná, nereálná. Tento člověk potřebuje v dobrém smyslu slova takřka neustálou kontrolu, přítomnost dospělého a zodpovědného člověka, který je obeznámen s jeho hendikepem, jeho problémy, je schopen mu pomoci a schopen i ochoten zvládat jeho postižení mentální, tělesné a další. Samozřejmě se to v konkrétních případech liší. Někteří naši klienti mají problémy s dodržením osobní hygieny, zvládáním jakýchkoli výraznějších změn, s přijetím dalších klientů či zaměstnanců do svého kolektivu a okolí… a tak bych mohl pokračovat.

Kolik má váš domov klientů a zaměstnanců?

Domov sv. Anežky je neustále připraven pomáhat nejen v oblasti blízkého okolí Týna nad Vltavou, ale i v sousedních lokalitách. V současnosti připravujeme rozšíření naší činnosti i v  blízké Bechyni, kde již od začátku letošního roku provozujeme Centrum pomoci u sv. Františka. Zde se konkrétně jedná o poradenské činnosti v oblasti bydlení pro lidi ohrožené sociálním vyloučením. Počet našich zaměstnanců se aktuálně rozšířil na 57 a máme 28 klientů, kterým poskytujeme sociální služby, sociální rehabilitace a sociálně terapeutické dílny. Na první pohled se to sice zdá jako výrazný nepoměr, ale je nutné upozornit na skutečnost, že z oněch 57 zaměstnanců je celkem 34 osob s různými tělesnými, popřípadě psychickými problémy a někteří z nich využívají další naše sociální služby. Konkrétně sociální rehabilitace šest klientů a podporu samostatného bydlení třináct klientů.

Jaké profese se u vás uplatní?

Tělesně postižení mohou v našich dílnách pracovat v mnoha různých oborech. Například v oblasti tisku, kde se zaměřujeme na reklamní předměty, výrobu mýdla či pletení papírových košíků. Máme také keramickou dílnu, v truhlářské dílně pak vyrábíme třeba geodetické kolíky nebo se zabýváme lisováním pilinových briket. V naší tkalcovně se vyrábí a tkají výrobky na ručních stavech. Šijí se zde tašky, ekologické tašky na pečivo, umíme také šít výrobky z ovčí vlny merino. Samostatnou oblastní naší činnosti je pak údržba zeleně v Týně nad Vltavou a blízkých obcích, kde jde o zhruba 15 hektarů udržované plochy. Jak vidíte, paleta naší činnosti je skutečně pestrá.

Jaké služby klientům a veřejnosti nabízíte?

Služby Domova sv. Anežky poskytujeme ve třech oblastech. Tou první je sociální rehabilitace, která se zaměřuje na začleňování člověka se zdravotním postižením do běžné společnosti, podporu sebeobslužných činností, aktivizační činnosti a osobnostní růst. Druhou oblastí jsou pak sociálně terapeutické dílny, v nichž je možné nacvičovat pracovní dovednosti. To už je to výše zmiňované různé tvoření, drobné truhlářské práce, keramická dílna, pletení košíků z papírových ruliček a další aktivity podobného typu. Nesmím zapomenout ani na úklid v dílnách, který k takovýmto činnostem rovněž patří, byť pro laika se tato činnost může jevit jako banální. Třetí oblast pak představuje podpora samostatného bydlení, kde se s klienty zaměřujeme na obstarávání vlastní domácnosti. Jedná se o zvládání činností, jakými jsou běžné nákupy, vaření, úklid či náplň volného času.

Jaká byla vaše životní cesta a jak se stalo, že se Jan Dudlíček stal ředitelem domova?

Do Domova sv. Anežky jsem nastoupil před pěti lety, tedy v době, kdy bylo naší „Anežce“, jak domovu familiárně říkáme, již 15 let. Nasedl jsem tedy do již rozjetého vlaku, kdy předtím samotní zakladatelé Domova sv. Anežky vykonali obrovský kus práce. Nadneseně říkám, že to je, jakoby z blízké Vltavy doplavali až pod Mělník a já skočil už do velké řeky ještě před soutokem s Labem. A teď se, hochu, snaž! Jinak „Anežku“ znám ale už od dob jejího vzniku a spolupracoval jsem i s bývalým ředitelem. Jelikož jsem zároveň starostou malé obce Hartmanice, sdružené ve Sdružení měst a obcí Vltava, byla naše spolupráce celkem přirozená. Spoustu akcí zajišťuje Sdružení i pro „Anežku“ a mnohé obce si také objednávají výrobky našich dílen a tím chod Domova podporují. Jde o novoročenky, kalendáře, keramické výrobky, truhlářské výrobky, jako jsou stoly a židle, nebo výrobky z tkalcovny. V neposlední řadě se projevuje i dobrá spolupráce s místními obcemi na údržbě zeleně. K Domovu mám blízko i historicky, neboť do nedalekého gymnázia, které se nachází asi 200 metrů od „Anežky“, jsem nastoupil v roce 1977 jako student a po absolvování vysoké školy, v roce 1990, i jako učitel. Takže má cesta do tohoto místa je mi více než přirozená a známá.

Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou nedávno oslavil úctyhodných 20 let svého trvání. Jak složité je vlastně založit a hlavně udržet instituci podobného zaměření?

Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou skutečně poskytuje své služby již 20 let. Našimi zřizovateli jsou Město Týn nad Vltavou, společnost Vindex Jih s. r. o., a Pomoc Týn nad Vltavou, z. s., kteří měli dobrou myšlenku a spoustu elánu rozjet něco nového, co přinese společnosti užitek. Před dvaceti lety vznikalo po celé republice spoustu podobných zařízení a legislativa se v tomto ohledu začala teprve vyvíjet. V současnosti je na nás kladen velký tlak v administrativě a výkaznictví, pečlivě se hlídá kvalita poskytovaných služeb, a navzdory různým možnostem zapojení do projektů podporovaných například Evropskou unií neustále bojujeme s nedostatkem peněz. Proto jsme skutečně velmi rádi za každý sponzorský dar. Snažíme se i přispět vlastní výrobou prostřednictvím šesti dílen, které poskytují možnost pracovního uplatnění hendikepovaných občanům. Většinou se jedná o pracovníky, kteří jsou na trhu práce znevýhodněni, pobírají invalidní důchod, ale jsou schopni a ochotni přiložit ruku k dílu, být ještě platní ve společnosti a zároveň si i nějakou korunu přivydělat.

Jak na vznik a přítomnost domova reagovalo či reaguje okolí?

Myslím, že obyvatelé Týna nad Vltavou již berou „Anežku“ jako běžnou součást města. Přivykli si potkávat naše klienty na procházkách kolem řeky, na nákupech v obchodech, a podporují nás i při různých akcích pro veřejnost. Pravidelně pořádáme například sportovně charitativní Běh pro Anežku, místní zveme na vernisáže výstav fotografií zachycených našimi klienty a podobně. Ve městě máme i již dobře zavedený obchůdek. Přízně okolí si moc vážíme, neboť je pro nás pomocí, vzpruhou, a víme, že v dnešním světě nemusí být taková přízeň, kterou v Týně nad Vltavou máme, samozřejmá.

Co považujete na své práci za vůbec nejnáročnější? Říkal jste si někdy sám pro sebe, zda má vaše práce stále smysl?

Nejnáročnější je skutečně asi finanční zajištění a starost, aby všechny platby proběhly tak, jak mají. Náročné je také vědomí, že by si naši pracovníci zasloužili mnohem větší mzdu a, bohužel, na vyšší platy není. Práce s klienty je pro mě každopádně vždy obohacením. Člověk si právě někdy až díky nim uvědomí, co je a co není v životě skutečně důležité a podstatné.

Kdo nebo co je vám největší oporou?

Samozřejmě rodina. Doma se sice nikdy nehádáme, ale když se náhodou doma s manželkou nebo s dětmi neshodneme a „máme jiné názory“, je to pak pro mne, jako bych byl bez síly, energie a bez elánu. Pokud jdu z domova s radostí, snad nepřeháním, když říkám, že jsem schopný se prát s celým světem a všechno vydržet. S manželkou jsme dostali do výchovy devět dětí, pět děvčat a čtyři chlapce. Výchova je to sice náročná a nákladná, ale věřím, že se nám podaří vše zvládnout a vychovat z nich užitečné a slušné lidi. Ti nejstarší již vystudovali a promovali, nejmladší dokončují mateřskou školku.

Jací jsou Češi dárci? Přispívají ochotně, nebo jsou spíše zdrženliví?

Velmi si ceníme všech dárců, ať již jde o obce, různá sdružení, firmy či jednotlivce. Bylo by nám ale jistě lépe, pokud by zajištění sociálních služeb bylo podpořeno i legislativním rámcem nebo zákonem, který by zajistil jistý příspěvek od finančně zajímavých velkých společností v celém našem okolí. Abych byl konkrétní, tak připomenu, že jsme sousedé Jaderné elektrárny Temelín.

Jaký je podle vás vztah naší společnosti k lidem s hendikepem? Mění se nějak v průběhu let přístup státu, regionů či municipalit k problematice hendikepovaných?
Musím to říct, ale někdy mi skutečně připadá, že i moji známí, kteří by měli mít o péči o postižené určité povědomí či znalosti, při posuzování institucí typu „Anežky“ a našich klientů takzvaně otáčejí hlavu, zakrývají si oči nebo si z nich dokonce dělají legraci. Stále se najdou, bohužel, i lidé, kteří považují hendikepované za méněcenné či se jich dokonce štítí. Ale abych nebyl jen negativní, musím říci, že přístup se sice velmi pomalu, nicméně mění, a to k lepšímu, a jsem za to rád. Při zkušenostech ze zahraničí se ale stále těžko můžeme srovnávat třeba s kolegy z Rakouska, kde akcemi a podporou pro hendikepované žije třeba celé město, farnost a další instituce.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Hlavně naše děti. Dělají nám radost i starost a neustále nás vracejí do doby našeho dětství a mládí a díky nim snad zůstaneme dlouho mladí i my