Veronika Šprincová: Ženy nejsou menšina

    S Veronikou Šprincovou, ředitelkou organizace Fórum 50 %, jsme hovořili o zastoupení žen nejen v politice.

    Náplní činnosti Fóra 50 procent je podpora vyrovnaného zastoupení žen a mužů v politice a v rozhodovacích pozicích. Co konkrétně vyrovnané zastoupení znamená?

    Obecně se za vyrovnané zastoupení považuje podíl jednoho, či druhého pohlaví mezi čtyřiceti a šedesáti procenty. Některé studie hovoří o takzvané kritické hranici, která jako úplné minimum stanoví třicet procent. Od tohoto zastoupení se u žen ztrácejí projevy menšinového chování, jakými jsou přejímání mužských pravidel, odmítání podpory dalším ženám a podobně. Nad touto hranicí se ženy začínají chovat v uvozovkách normálně.

    Jakými nástroji lze vyrovnaného zastoupení dosáhnout?

    V politice jsou nejefektivnějším nástrojem kvóty na kandidátní listiny. Osvědčily se už v řadě zemí Evropské unie a určitě by fungovaly i u nás. Důležité ovšem je, že nestačí vyrovnaný počet žen a mužů na kandidátce, ale hlavně na předních volitelných místech. Ideální je zip, tedy střídání muž – žena, případně se střídají první dvě místa a pak každá trojice. Principů může být víc.

    Samozřejmě se nejedná o vyhrazená křesla v parlamentu. Jde pouze o pořadí na kandidátních listinách, kdy voliči stále mají možnost podpořit konkrétního kandidáta prostřednictvím přednostních hlasů.

    Měly by být kvóty nařízeny zákonem, nebo by je strany měly uplatňovat dobrovolně?

    Ukazuje se, že pokud si kvóty zavádějí politické strany samy, tak to nedělají moc dobře, a pak je to pro ně spíš komplikace a konkurenční nevýhoda. Proto se dobrovolný přístup prosazuje jen velmi těžko. V minulosti měla dobrovolné kvóty sociální demokracie, která ale nijak nestanovila pořadí. Na kandidátkách tedy bylo přes čtyřicet procent žen, ale většinou na spodních, nevolitelných pozicích, takže to nefungovalo a strana tento princip zase zrušila.

    Efektivnější a schůdnější by proto byl legislativní přístup, kdy by stejná pravidla platila pro všechny. Poslední návrh, který projednávala v roce 2015 tehdejší vláda, byl poměrně benevolentní i ke stranám, jež by z nějakého důvodu kvóty nenaplnily. Přišly by jen o část státního příspěvku na mandát, ale možnost kandidovat by jim zůstala. To je myslím férové.

    Kvóty by se také měly stát impulzem k tomu, aby strany začaly víc přemýšlet o tom, co ženám brání kandidovat a prosazovat se ve veřejném životě. Pod tlakem kvót strany zrevidují své vnitřní procesy a nastaví je tak, aby byly otevřené opravdu všem, kdo mají potřebné schopnosti a dovednosti. Rozhodně to neznamená, že by se méně schopné ženy dostávaly na lepší pozice.

    Veronika Šprincová

    Je absolventkou Katedry genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde také externě vyučovala. Pro obecně prospěšnou společnost Fórum 50 % pracuje od roku 2009. Ve své odborné práci se zaměřuje na téma rovnosti žen a mužů, především na zastoupení žen v politice. Od roku 2015 předsedá Genderové expertní komoře ČR.

    Dají se kvóty uplatňovat i v byznysu?

    Tam se tomu většinou neříká kvóty. Korporátní prostředí funguje trochu jinak a řekla bych, že věci tady jdou trochu rychleji než v politice. Firmy si stanoví cíl, třeba že chtějí mít do určité doby čtyřicet procent žen v představenstvu, a pak hledají způsoby, jak to udělat. Dívají se na to, proč jsou ženy ve vedení zastoupeny málo, jak by mohly systém otevřít, a zjišťují potřeby, jejichž naplnění ženám cestu do vedoucích funkcí usnadní. Třeba že ženy potřebují školky, jesle, pružnou pracovní dobu a podobně. To už dnes, zvláště ve velkých firmách a nadnárodních korporacích, docela dobře funguje. Firmy jsou racionální a uvědomují si, že diverzita, nejenom genderová, přináší prospěch.

    Jaké jsou hlavní rozdíly mezi tím, zda je ve vedoucí pozici muž, nebo žena?

    Nemyslím si, že ženy budou apriori empatičtější a muži budou více vyvolávat války. Je to spíš otázka systémová, abychom polovině populace umožnili se rovnocenně podílet na rozhodovacích procesech. V řadě oblastí mají ženy a muži trochu jinou životní zkušenost. Ženy se spíše starají o děti nebo závislé členy domácnosti, mají v průměru nižší mzdy, zažívají jinak veřejný prostor, více se bojí… Tato ženská zkušenost by se určitě měla odrážet i v politice.

    Je potřeba si uvědomit, že ženy nejsou menšina. Ženy tvoří víc než polovinu obyvatel, ale jen dvacet procent političek. Ženy přece nejsou nijak objektivně hendikepované a od mužů se u nás socioekonomicky či intelektuálně nijak neliší. Není tedy žádný důvod, aby měly zhoršený přístup k rozhodovacím pozicím.

    Máte nějaká statistická data, která prokazují, že společnosti s větším zastoupením žen ve vedení fungují lépe a dosahují lepších výsledků?

    My sledujeme hlavně zastoupení žen v politice a je tedy otázka, čím budeme měřit, zda státy s politickými systémy otevřenými ženám fungují lépe. Je ale pravda, že třeba během pandemie se ukázalo, že země, které mají více žen ve vedení, obstály v koronavirové krizi úspěšněji. Z výzkumů také vyplývá, že země s vyrovnaným zastoupením žen a mužů v politice mají nižší míru korupce. To neznamená, že ženy by byly méně korumpovatelné, ale ty systémy jsou více otevřené, je v nich větší veřejná kontrola, a tím pádem menší prostor pro korupci.

    Pokud se systém otevře, tak obecně dostanou příležitost zapojit se i další menšiny a výsledkem je vyšší benefit pro všechny. Jestliže při vytváření politických programů strany zohledňují zájmy různých skupin obyvatel, mají šanci oslovit více voličů. I marketing komerčních firem funguje lépe, když se na něm podílí člověk, který zná potřeby cílové skupiny a ideálně z ní sám je. Mít ženy v týmu je výhoda, protože vidí jiná rizika, navrhují jiná řešení, a právě v diverzitě je to kouzlo.

    Ukazuje se také, že státy s vyšší rovností žen a mužů mají vyšší porodnost, i když to možná může znít nelogicky. Pokud ženy mají možnost výběru, vědí, že mateřství pro ně neznamená přerušení kariéry na mnoho let ani zásadní finanční propad pro rodinu, tak rozhodování o tom, zda a kolik chtějí mít dětí, je trochu jiné. U nás děti představují velký zásah do rozpočtů a kariér žen, které zpravidla mají nižší plat, a proto zůstávají s dětmi doma.

    Mnohdy se také setkáváme s menší ochotou zaměstnávat ženy v produktivním věku s obavou, že odejdou na mateřskou a rodičovskou dovolenou a vypadnou z pracovního procesu. Ale zaměstnavatelé, kteří takto přemýšlejí, si neuvědomují, že muži se během budování kariéry často přesouvají do prestižnějších firem. Po získání zkušeností a kontaktů po několika letech přecházejí jinam. Takže peníze investované do ženy, které firma umožní v průběhu péče o dítě třeba práci na částečný úvazek nebo další profesní vzdělávání, přinesou větší užitek než investice do získávání a zapracovávání stále nových mužů. Ženy, jimž firmy poskytují dobré podmínky, aby vedle práce zvládaly i péči o rodinu, bývají velmi loajální a z dlouhodobějšího hlediska se firmám určitě vyplatí.

    Jaké hlavní bariéry brání ženám uplatňovat se více v rozhodovacích pozicích?

    Zajímavé je, že ženy uvádějí jiné bariéry než muži. Muži si myslí, že ženy nejsou v politice proto, že prostě nechtějí, a že je to tak v pořádku. Ženy často poukazují na problémy při slaďování rodiny a práce, a když si k tomu přidají ještě angažmá v politice, už se to často nedá zvládnout. Data ukazují, že ženy mají méně volného času, protože na nich stále leží větší část břímě péče o děti a o domácnost. I kdyby se stokrát chtěly politicky angažovat, musejí ukrajovat ještě z menšího kusu koláče než muži. Bariéry, které ženám komplikují vstup do politiky, jsou tedy spíš strukturální než to, že by ženy nechtěly.

    Zjišťujete nějak, kolik procent žen o politickou kariéru stojí?

    My jsme si nechávali takto zaměřený výzkum zpracovat CVVM a Sociologickým ústavem. V něm se ukázalo, že hodně záleží na tom, jak se ptáme. Pokud se budeme žen ptát na to, zda se chtějí angažovat v nějaké politické straně, tak se s tím moc neidentifikují. Ale když se zeptáme, zda se zajímají o věci veřejné, o dění kolem nich, třeba o problematiku spojenou s životním prostředím, s rodičovskou dovolenou, tak zjistíme, že politická témata ženy zajímají. A velmi často se ženy na lokální úrovni angažují v občanských sdruženích, v rodinných centrech, neziskových organizacích a podobně. To je také pro řadu žen vstupní brána do politiky. Ony se snaží něco ve svém okolí změnit a to je postupně dovede k tomu, že kandidují do zastupitelstva a dostávají se do vedení obcí a měst. Na této úrovni zastoupení kandidujících i zvolených žen u nás kontinuálně stoupá.

    O vstup do vyšších pater politiky už takový zájem nevidíme, ale to je v Česku obecný jev, není v něm zásadní rozdíl mezi muži a ženami.

    Myslí se při prosazování kariéry žen na děti? Když se rodiče vracejí záhy po narození dítěte do práce, musejí pro dítě zvolit nějakou formu institucionální péče. To přece není úplně dobře…

    Můžeme se podívat na západní země, kde funguje řada různých modelů péče o děti, nemusejí to být jen klasické jesle a mateřské školy, jak je známe u nás. Jedním z mnoha je třeba sousedské hlídání, při němž ženy pracují na částečné úvazky a v péči o děti se střídají. Jeden den hlídá tři děti jedna, druhý den druhá a třetí den třetí. Děti jsou tak pořád v přirozené malé komunitě. V severských státech se rovněž počítá s výraznější rolí otců. Nějaký čas je s dítětem doma matka, potom zase otec, a to se může různě obměňovat. I takto lze vrátit ženy dříve do práce a zachovat přitom rodinné prostředí pro děti. U nás se to však bohužel moc neděje, mužů jsou mezi příjemci rodičovského příspěvku v Česku jen dvě procenta.

    Jsou částečné úvazky slučitelné s vrcholovou funkcí v politice nebo komerční společnosti?

    Skloubit rodinu a kariéru je složité, na druhé straně ve vrcholových pozicích nebývá problém slaďování až tak veliký. Tito lidé zpravidla mají prostředky si nějakou formu péče o děti i o domácnost mimo systém zaplatit. Dítě mohou mít v blízkosti pod dohledem ošetřovatelky a během pracovního dne mají možnost dělat třeba přestávky na kojení. Problém nastává tam, kde peníze ani čas nezbývají. Návrat do práce bývá v takových případech velmi komplikovaný a k tomu nějaké angažování se v politice už je často pro ženu skoro nemyslitelné. I u párů, kdy je s dítětem otec, zastávají pořád mnoho činností v péči o domácnost ženy. Mluvíme o takzvaném mentálním managementu, tedy zajištění toho, aby nedošel prášek na praní nebo toaletní papír, aby se nezapomnělo popřát tchyni k narozeninám, koupit dětem pomůcky do školy a přihlásit je na kroužek nebo vybrat dárky k Vánocům. Ženy jsou tak vytíženější než muži a nezbývá jim tolik prostoru na jiné aktivity.

    Jsou nějaké oblasti, které by měly zůstat doménou žen, nebo doménou mužů?

    Nedovedu si představit nic, kde by dávalo smysl, aby tam byly jenom ženy, nebo jenom muži. Určitě je řada žen, které naplňuje být s dětmi doma, a je to v pořádku. Měly by pro to mít podmínky stejně jako ženy, které se kromě mateřství potřebují angažovat nějak jinak. Podobně muži, pokud se chtějí starat o děti, mají tu možnost mít.

    Takže podle vás neexistují obory, které by byly přirozenější pro ženy, a naopak jiné zase pro muže?

    Asi bych úplně neoperovala přirozeností. Příroda je samozřejmě důležitá, ale myslím, že trochu víc dělá výchova. Do dalšího života se pak promítá to, že holčičkám dáváme panenky a klukům autíčka. Určitý nepoměr v některých profesích asi problém není, ale třeba v oblasti sociální nebo zdravotní péče je to už hodně extrémní a koronavirová krize odkryla, jak vážné komplikace feminizace těchto oborů způsobuje. Zdravotní sestry a pečovatelky jsou většinou ženy, které ale zároveň zajišťují převážnou část péče o děti. V momentě, kdy se zavřely školy a školky a přitom zesílil tlak na to, aby zdravotnický personál byl v maximální míře přítomen v nemocnicích a ošetřovatelky zůstaly v domovech s ohroženými seniory, vznikaly neřešitelné situace. Ženy se měly doma postarat o děti, ale současně byly potřeba v zaměstnání. Kdyby byl poměr vyrovnanější a měli jsme víc ošetřovatelů a pečovatelů mužů, tak velký problém by nevznikl. Vyrovnanost s sebou nese spoustu výhod. Když dojde na nějakou krizi, nápor se rozloží a společnost ho dokáže lépe zvládnout.

    Existují nějaké mužské a ženské role ve společnosti?

    Ono se to dost mění. To, co dnes považujeme za přirozené z hlediska mužského a ženského principu, vznikalo v poměrně nedávné historii, a ještě k tomu jen pro určitou vrstvu společnosti. Ženy starající se o domácnost a muži, kteří chodí do práce a přinášejí peníze, představují charakteristický model měšťanských rodin v několika posledních stoletích.

    Nemyslím si, že je nějaká univerzální správná role ženy a muže. Správně to má fungovat tak, jak se lidé žijící spolu v rodině domluví. Pokud ženě vyhovuje péče o domácnost a o děti a muži kariéra a zajišťování peněz pro rodinu, je to naprosto v pořádku. Když to lidem vyhovuje naopak, nebo se o něco chtějí dělit, je to také v pořádku.

    Bohužel, to v uvozovkách tradiční schéma je v myslích lidí hluboce zakořeněné a ženy, které z něj nějak vybočují, se často musejí před okolím obhajovat. Pořád musejí odpovídat na otázky, jestli se nebojí nechat děti doma s otcem, jestli je to nemrzí, jestli jim nevadí, že muž vydělává méně… Přitom by to měla být záležitost hlavně těch dvou, a pokud oni se cítí dobře, ostatní by to nemělo nijak znepokojovat.

    Lidé se ale mohou obávat, že odmítnutím klasického rodinného modelu se zpřetrhají tradice, což společnosti nemusí prospívat…

    Neřekla bych, že je potřeba něco přetrhávat. Důležité je respektovat to, že různí lidé mají různé představy, jak chtějí žít svůj život a co v něm chtějí dělat. Každý by měl mít maximální možnost dělat svá rozhodnutí za sebe podle svých představ a neměl by být tlačen k něčemu, co chtějí ti druzí. O věcech, které jsou pro mnohé stále ještě tabu, je třeba otevřeně mluvit a neklást tak razantní požadavky typu: vždyť jsi ženská, měla bys mít děti, jsi chlap, měl bys vydělávat. Je třeba mít otevřenější mysl a respektovat to, že každý si jdeme svou vlastní cestou, a pokud to neomezuje druhé, je to v pořádku.

    Vnímáte v uplatnění žen v naší společnosti za poslední roky nějaký vývoj?

    Myslím si, že se to pomalu zlepšuje. Hodně se proměňuje například rozhodování soudů o péči o děti po rozvodu. I když stále přetrvává obecné mínění, že děti jsou po rozvodu svěřovány zejména ženám, dnes už je běžná společná nebo střídavá péče. To je velmi pozitivní trend.

    Docela se mění i přístup firem k zastoupení žen ve vedení. Hlavně ve velkých nebo nadnárodních společnostech je vidět značný posun dopředu.

    Z hlediska státu vnímám pozitivně snahu řešit zařízení péče o děti. Dostupnost dětských skupin, mikrojeslí a podobně už není tak tragická, jako byla třeba před deseti lety.

    V politických funkcích se ovšem zastoupení žen kontinuálně zvyšuje pouze na úrovni měst a obcí. Ve vyšší politice žádný trend není, protože žádná z parlamentních stran se tomuto tématu aktivně nevěnuje. Výsledky jsou otázkou náhody, záleží na tom, jak jsou zrovna sestavené kandidátky a jak se ženám podaří probojovat na volená místa. V jedněch volbách to tedy může vypadat optimisticky, ale nikdo nezaručí, že v dalších nebude zase zvolených žen málo.