Statistiky ukazují, že cíle evropské zemědělské politiky by měly být v různých zemích odlišné

Jaká statistická data a za jakým účelem zemědělci využívají?

My jsme rádi za všechny informace a data, které nám pomáhají v naší práci nebo které můžeme použít v argumentaci při obhajobě zájmů zemědělského odvětví. Pro jednotlivé hospodáře slouží statistiky jako určitý benchmark – porovnání, jak si stojí vůči konkurenci a kam se ubírá vývoj, kterým směrem by měli do budoucna napřít pozornost. Agrární komora pracuje se statistickými daty při prezentaci výsledků zemědělství odborné i laické veřejnosti a také při vyjednávání se státní správou nebo s orgány Evropské unie v Bruselu. V současné době se například hovoří o reformě společné zemědělské politiky nebo o evropské zelené dohodě a strategii pro biodiverzitu. Navrhované závazné cíle mají být pro všechny státy stejné, ale statistiky ukazují, že situace v jednotlivých zemích je značně odlišná. Cíle by se tomu tedy měly přizpůsobit.

Mohl byste na základě údajů za posledních 20 let říci, který rok byl pro české zemědělce nejlepší?

Obecně jsou naši zemědělci nejspokojenější, když se v Česku urodí a ve zbytku světa nejsou výnosy tak dobré. Nebo když se i u nás urodí trochu méně, ale vše se rychle a dobře prodá. V nejsilnějších komoditách, jako jsou obiloviny, okopaniny nebo olejniny, bohužel i tuzemský trh vychází ze světových cen, takže konkrétní situace u nás nehraje až tak velkou roli.

Spokojenost je také hodně závislá na tom, koho se ptáte. Letos je třeba poměrně příznivý rok pro pěstitele pšenice, její cena je na slušné úrovni. Pro farmáře s živočišnou výrobou to však dobrá zpráva není, protože mu roste cena krmiv a tím se zvyšují náklady na produkci. Přitom cena vepřového masa v živé váze šla meziročně výrazně dolů. Ukázat tedy na jediný rok, který by byl nejlepší pro všechny zemědělce, nelze.

Jak se podařilo zvládnout předloňskou kalamitu hrabošů?

V tom nám trochu pomohlo počasí, protože poslední rok a půl více pršelo a to hrabošům nevyhovovalo. Častější zaplavování nor zabránilo růstu jejich populace. Podařilo se také vyjednat několik výjimek na aplikaci rodenticidů ve vymezených lokalitách a zpravidla pouze do nor, nikoliv plošně. Největší nápor škůdců jsme tedy eliminovali, ale v některých místech, zejména tam, kde je srážkový stín, problém přetrvává.

Podle šetření Agrocenzus se mezi lety 2000 a 2020 zvýšil počet právnických osob zabývajících se zemědělstvím u nás z 2 884 na 4 261 a průměrná obhospodařovaná plocha se zmenšila z 930 na 575 ha. Čím si vysvětlujete tyto změny?

Jedním z vysvětlení by mohla být diferenciace činností, k níž docházelo u větších podniků. Třeba pro získání certifikátů na ekologické zemědělství bylo nutné založit samostatnou právnickou osobu, která stála mimo firmu hospodařící konvenčně.

Dalším důvodem může být i to, že mnoho soukromých zemědělců, kteří v devadesátých letech minulého století začínali jako samostatně hospodařící rolníci, se již rozrostlo, a menší zemědělci tak nyní zakládají podniky ve formě právnických osob.

Za uvedenou dobu kleslo procento zornění zemědělské půdy o 5,1 procentního bodu na 70,8 %. Je to správný trend?

Záleží na lokálních podmínkách. Do horských a podhorských oblastí určitě patří travní porosty a nemá smysl tam vytvářet ornou půdu. Mnohem vhodnější je zde extenzivní chov hospodářských zvířat, pastviny a podobně.

V nížinách a v úrodnějších oblastech však bezhlavé zatravňování není nejlepší cestou. Orná půda, když se o ni dobře staráme, plní řadu důležitých funkcí a například dokáže zadržet významně více vody než louka. Je tedy potřeba vždycky zvažovat všechny okolnosti a možné důsledky toho, co se zemědělskou půdou děláme.

Proč máme v Česku ve srovnání s dalšími evropskými státy výrazně vyšší podíl velkých zemědělských podniků?

Je to dáno rozdílným historickým vývojem. Vznik zemědělských družstev v padesátých letech minulého století znamenal zpravidla zpřetrhání vazeb k půdě a po navrácení polí vlastníkům už tady takový zájem o samostatné hospodaření nebyl. Družstva se tedy většinou nerozdrobila, ale mnohdy se transformovala na jiný typ společnosti, která hospodaří na půdě pronajaté od původních vlastníků. Další velké firmy vznikly i z bývalých státních statků a podniků zabývajících se službami pro zemědělství.

Mezinárodní statistické srovnávání ovšem podle mého názoru zkresluje to, že zemědělci v západních zemích hospodaří v takzvaných kooperativech, tedy produkčních, zpracovatelských či odbytových družstvech. V rámci kooperativu užívají společně mechanizaci, výrobní kapacity, skladovací prostory a další prostředky a zdroje, ale ve statistice figurují jako samostatní jednotlivci. Kdybychom se podívali na rozlohy půdy obhospodařované kooperativy, rozdíly by se výrazně zmenšily.

Využívají naši zemědělci výhodu své velikosti k nákupu lepší techniky a k efektivnějšímu hospodaření?

V Česku se například můžeme pochlubit poměrně nízkou spotřebou přípravků na ochranu rostlin v množství účinné látky na hektar. Právě na větších polích je prostor pro využití agrotechniky, která umožňuje přesnější aplikaci, méně přejezdů a podobně. Pokud rozhodujete o tisíci hektarech jako jeden hospodář, může to vypadat jinak, než když rozhoduje sto hospodářů, každý na deseti hektarech.

Nicméně kooperativy v západních zemích fungují docela dobře a díky sdílení techniky nijak nezaostávají. Na nákup techniky také přispívá stát. U nás v rámci Programu rozvoje venkova přidá ke každému euru, které přijde z Bruselu, 35 eurocentů, kdežto naši sousedé, třeba Rakušané nebo Němci v některých spolkových zemích dávají i 85 eurocentů. Takže i tamní farmáři jsou vybaveni technikou poměrně dobře.

V Česku máme ve srovnání s EU na osetých plochách téměř trojnásobný podíl řepky. Je to v pořádku?

Z čistě agronomického hlediska je nejvhodnější, když se stejná plodina dostane na tentýž pozemek jednou za šest let. Podíl řepky u nás odpovídá zhruba šestině orné půdy, takže je to vlastně v pořádku. Smůlou řepky je, že kvete žlutě a v Česku se stala zpolitizovaným tématem. Této plodině nejvíc vyhovuje mírné klima, a když se podíváme třeba na některé spolkové země Německa, našli bychom tam její zastoupení větší než u nás. Jenže když se to zprůměruje na celý stát, vysoká čísla se naředí. Vyšší podíly řepky než my má Slovensko, některé části Maďarska nebo Rumunska.

Důležité je zmínit, že v Česku jsme na rozdíl od ostatních zemí omezili výměru jedné plodiny na souvislém půdním bloku na 30 hektarů. Když pojedete do bývalého východního Německa nebo na jih Polska, mnohdy tam uvidíte monokulturu na daleko větší výměře. Mozaikovitost krajiny je u nás poměrně slušná a ne vždycky platí to, co se uvádí v médiích.

Otázkou rovněž je, co bychom namísto řepky měli pěstovat. Pokud spotřebitelé chtějí na polích méně řepky, měli by více kupovat české brambory, české ovoce a zeleninu a české mléko. I zemědělec se musí chovat ekonomicky a pěstovat hlavně to, po čem je dostatečná poptávka.

Mezi lety 2000 a 2020 se výrazně snížily stavy hospodářských zvířat u nás. Může zemědělství s takto nízkým podílem živočišné výroby dlouhodobě fungovat?

Z hlediska populárního pojmu udržitelnost to není úplně dobře. Potřebnou produkci masa a mléka jsme schopni zajistit lepšími výsledky ve šlechtění a kvalitním krmením, na tom jsme jako Česká republika hodně zapracovali. Ale už narážíme na limit, kdy nám chybějí statková hnojiva, která zvířata také produkují. Abychom byli schopni zajistit dlouhodobou úrodnost půdy, potřebujeme naopak více zvířat. Trendem současnosti je orientace na ekologické zemědělství a snižování množství minerálních hnojiv, a k tomu jsou statková hnojiva nutně potřeba. Chlévská mrva prostě vychází v působení na úrodnost a kvalitu půdy z dlouhodobého hlediska nejlépe. Nemyslím si tedy, že další snižování stavu hospodářských zvířat je ta správná cesta.

Jsou nějaké oblasti, které by měly zůstat doménou žen, nebo doménou mužů?

Nedovedu si představit nic, kde by dávalo smysl, aby tam byly jenom ženy, nebo jenom muži. Určitě je řada žen, které naplňuje být s dětmi doma, a je to v pořádku. Měly by pro to mít podmínky stejně jako ženy, které se kromě mateřství potřebují angažovat nějak jinak. Podobně muži, pokud se chtějí starat o děti, mají tu možnost mít.

Věříte v budoucnost pěstování masa in vitro?

Pěstování plodin bez půdy už tady je, někteří naši členové využívají aquaponii či hydroponii. Možná to může být částečně směr i pro maso, nemůžeme ale čekat, že zvítězí zdravý rozum, v tomto světě vždycky zvítězí peníze. Do oblasti umělého kultivovaného masa investují finance obrovské nadnárodní koncerny, a dá se tedy předpokládat, že aby se jim náklady vrátily, budou produkci a spotřebu silně prosazovat.

Jako příklad mohu uvést klecový chov nosnic, který je u nás dnes vnímán jako neetický a obchodní řetězce deklarují, že do několika let přestanou vejce z něho prodávat. Z veterinárního hlediska přitom klecové chovy vycházejí nejlépe. Nosnice v klecích mají mnohem lepší zdravotní stav a trpí méně stresem než jejich družky v hejnu. Tam jsou zvířata v mnohem těsnějším kontaktu, dochází ke kanibalismu a podobně.

Může se tedy velmi dobře stát, že v roce 2030 nebo 2040 řetězce řeknou, že nebudou prodávat červené maso, protože způsobuje rakovinu a krávy emitují moc skleníkových plynů. A jelikož řetězce u nás mají 75 procent maloobchodního trhu a do vývoje umělého masa investovaly velké peníze, tak klasické hovězí může opravdu z pultů úplně zmizet.

Proč bývají maloobchodní ceny českých zemědělských produktů často vyšší než stejného zboží ze zahraničí?

Ceny zemědělských výrobců jsou v České republice dlouhodobě na velmi nízké úrovni a většinou podprůměrné ve srovnání s EU. Nicméně ceny maloobchodní, které platí spotřebitelé, jsou úplně jiné. Důvodů je více, jedním z nich je skutečnost, že asi 65 procent potravin se u nás prodává ve slevových akcích. Ty se často týkají zboží ze zahraničí a mnohdy zboží ze zemí, odkud pochází daný maloobchodní řetězec. Český spotřebitel si pak vybírá mezi máslem tuzemským a třeba belgickým, které bylo součástí intervenčních zásob a bylo několik let zmražené. U nás se prodávají de facto přebytky. Zemědělci v západních zemích jsou schopni část své produkce prodat na vlastním prémiovém trhu za velmi dobré ceny. Například Španělé zpracují vepřové kýty na různé sušené a uzené šunky a zisk z toho jim zaplatí náklady. Zbytek prasete je pro ně vlastně odpad, který vyvážejí k nám a tady ho za nízké ceny prodávají. U nás není taková kupní síla, aby prodej těch výběrových částí zaplatil náklady na výkrm celého prasete, ale pokud zemědělec chce zajistit dobrou kvalitu masa, něco ho to stojí. Cena na pultě pak nemůže konkurovat masu ze zahraničí, které už má vlastně náklady na výrobu téměř nulové.

Naším hendikepem je i nízká přidaná hodnota na zemědělské produkty, kterou tady vytváříme. Často vyvážíme na západ suroviny, které se tam zpracují a pak se prodají za mnohem vyšší ceny. O ten rozdíl u nás přicházíme. Mnoho tuzemských obilovin rovněž končí na západě jako krmivo. Bylo by třeba najít jiné odbytové kanály, a hlavně vlastní produkci více zpracovávat.

Další příčinou cenové nerovnosti jsou rozdílné dotační platby na hektar u nás a v západních zemích. Přestože nám při vstupu do Evropské unie v roce 2004 bylo slibováno, že rozdíly se budou postupně srovnávat, dosud k úplnému sjednocení nedošlo.

V západních zemích také bývá regulovaný trh s půdou. Třeba v Holandsku a v některých spolkových zemích Německa nebo ve Francii je cena hektaru půdy nižší než v Česku. Naši zemědělci ji musejí nakupovat nebo pronajímat za tržní ceny, a protože u nás je půda vnímána jako investice, vede to samozřejmě k vyšším nákladům.

Pomohl by českému zemědělství zákon o povinném podílu českých potravin v obchodech?

Letošní novela zákona o potravinách nakonec toto ustanovení neobsahuje, návrh byl bohužel v mnoha ohledech nedokonalý. Třeba v tom, že obchodníkům nařizoval nejen určité procento českých potravin nabídnout, ale také prodat. My jsme však rádi, že se takový návrh zákona objevil a že vyvolal společenskou debatu. Pozitivní je, že byl přijat pozměňovací návrh, který umožňuje zadavatelům veřejných zakázek při poptávce potravin upřednostnit lokální dodavatele a držitele tuzemských značek kvality. V tom vidíme odbytový kanál zejména pro menší zemědělce, kteří mohou v místě, kde hospodaří, dodávat třeba do školních jídelen nebo dalších stravovacích zařízení.

Druhá věc je, že některé obchodní řetězce, které proti návrhu zákona u nás výrazně lobovaly, teď v Německu vyhlásily, že budou brát vepřové maso téměř výhradně od německých chovatelů. Je to sice jejich dobrovolné rozhodnutí, ale dopad to má stejný, jako kdyby to bylo nařízeno zákonem.

Jaká je úloha ekologického zemědělství v Česku?

My jsme jedním z premiantů Evropy. V režimu ekologického zemědělství máme 16 procent veškeré zemědělské půdy, a patří nám tak čtvrtá příčka v EU. V produkci už to tak slavné není, jen dvě procenta u nás prodaných potravin jsou biopotraviny. Velká část tuzemské produkce jde navíc na západ, protože tady není dostatečná kupní síla. Češi vydávají na biopotraviny zhruba jen 500 korun ročně.

Jak výrazně přispívá zemědělství ke změnám klimatu?

Když se hledá potenciální viník klimatických změn, bývá zemědělství první na ráně stejně jako v řadě dalších případů. Ale když se podíváme na data, zjistíme, že Evropská unie se na světových emisích skleníkových plynů podílí necelými osmi procenty a zemědělství má na emisích EU podíl zase jen osm procent. Zemědělci navíc pracují s fotosyntézou, takže CO2 fixují do organických složek v půdě. Zemědělství má relativně nízkou uhlíkovou bilanci, a jestli chceme zachránit planetu před globálním oteplováním, bylo by asi vhodnější zaměřit se především na průmysl a dopravu. Můžeme nejíst maso, ale oteplování tím nejspíš nezabráníme.

Co dělají naši zemědělci pro to, aby zabránili erozi?

Za posledních několik let došlo ze strany státu k poměrně značnému zpřísnění regulací. Omezila se například plocha souvislého pozemku pro jednu plodinu maximálně na 30 hektarů. Toto opatření má dopad nejen na zvýšení pestrosti krajiny, ale zároveň předchází erozi. Zemědělci se také musejí řídit standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy. Ty je omezují v pěstování erozně nebezpečných plodin na erozně ohrožených půdách, zemědělci na takových půdách musejí dodržovat velmi přísná agrotechnická opatření. Erozní události se sledují, a pokud k nějaké dojde na stejném pozemku opakovaně, zemědělec musí pozemek zatravnit a nesmí na něm pěstovat nic, co by erozi mohlo dále prohlubovat.

Na polích tak přibývají erozní pásy, obsevy hlavní plochy jinou plodinou, která dokáže zachytit splavenou zeminu, využívá se setí do krycí plodiny nebo do vymrzající předplodiny, zelené hnojení a další opatření, která pomáhají udržet krajinu i půdu v dobrém stavu a bránit ztrátám té nejúrodnější složky.

Jaký je váš názor na využití geneticky modifikovaných organismů v zemědělství?

Já v nich vidím velký potenciál. Dnes už jsme trochu jinde než před dvaceti lety. Už se nepřenášejí geny z jednoho organismu do jiného, a nejde tedy o implantaci cizorodých genů, ale mluví se o genetické editaci. Díky tomu, že se podařilo přečíst genom řady plodin, umíme vypnout, nebo zapnout konkrétní gen a rostlina tak získá požadované vlastnosti, aniž bychom do její DNA přidávali nějaké nepatřičné informace. Jde vlastně stále o princip klasického šlechtění, jen moderními způsoby, cíleně a mnohem rychleji.