S profesorkou Jitkou Rychtaříkovou jsme hovořili o tom, k čemu jsou užitečná data o vývoji populace a jak je umíme či neumíme využívat.
Můžete čtenářům představit nějaké zajímavé projekty z poslední doby, na nichž jste se jako demografka podílela?
Nedávno jsme dokončili projekt České grantové agentury, který byl zaměřen na regionální rozdíly v obcích. V České republice docházelo v historii poměrně často ke slučování nebo rozdělování obcí. To způsobuje problémy při sledování nějakého jevu či ukazatele v čase, protože tatáž obec v různých dobách mohla představovat značně odlišné území. Proto jsme pro roky 1995 až 2019 vytvořili soubor takzvaných makroobcí, jejichž rozloha je po celou tu dobu stejná, a demografické údaje v nich jsou tedy srovnatelné v čase.
Zajímavý byl také projekt týkající se generačních ukazatelů úmrtnosti. Pro výpočet důchodů, ale třeba také pro pojišťovny nebo pro banky, které nabízejí hypotéky s dlouhou dobou splatnosti, je důležité znát průměrnou délku života konkrétních generací, nikoliv jenom celkové populace v daném kalendářním roce. V našem projektu jsme příslušné ukazatele vytvářeli a analyzovali.
Proč je důležité provádět jednou za deset let sčítání lidu?
Sčítání je velmi důležité ze dvou důvodů. Zaprvé se jím zjišťují údaje, které se nedají získat jinak. Jsou to třeba informace o složení domácností nebo kvalitě bydlení. A zadruhé výsledky ze sčítání slouží pro revizi a korekci údajů, které máme z běžné evidence, tedy bilancované počty osob podle pohlaví, věku, rodinného stavu, regionu a podobně. Jednou začas je potřeba tato data srovnat s informacemi z jiného zdroje.
prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc.
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a absolvovala demografické studium na pařížské Sorbonně, kde také pobývala jako hostující profesorka. Je členkou řady národních i mezinárodních organizací zabývajících se demografií a populačním vývojem, v letech 2000–2015 vykonávala funkci předsedkyně České demografické společnosti. Od roku 2008 je přidruženou členkou Belgické královské akademie věd.
Kde všude se data ze sčítání v praxi využívají?
Výsledky sčítání mají velmi široké pole uplatnění. Využívají se nejen pro analýzu současného stavu, ale i pro plánování budoucího vývoje. Vzhledem k tomu, že zahrnují skutečně celou populaci, mají vysokou vypovídací hodnotu jak na celostátní, tak i na regionální úrovni. Mnohá data jsou díky koordinaci ze strany Eurostatu mezinárodně srovnatelná, takže se s nimi pracuje také v mezinárodním měřítku.
Umějí u nás lidé v odpovědných funkcích demografická data využívat?
Rozdělila bych to na politiky a na lidi z praxe. Pokud jde o politiky, jsem docela skeptická, jejich rozhodnutí se objektivně získanými daty moc neřídí. Jako příklad můžeme uvést začátek devadesátých let minulého století, kdy se začal výrazně snižovat průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu. Ač bylo jasné, že dojde k velkému propadu, tehdejší vládní představitelé prosazovali názor, že rodičovství je soukromá věc, a rušili, respektive omezovali většinu podpůrných opatření a programů pro rodiny s dětmi. Dneska se zase mluví o demografickém stárnutí a o důchodové reformě. A já nevěřím tomu, že konečné rozhodnutí bude vycházet z reálných dat, která vyhodnotí sebelepší důchodová komise složená z odborníků. Bude to výrazně politický proces.
Na druhé straně zejména na lokální úrovni, v obcích nebo regionech, se s demografickými daty pracuje a radnice se snaží dívat se do budoucnosti a připravovat se na to, co nastane. Například s narůstáním počtu seniorů se rozšiřují a upravují různé sociální a zdravotní služby, podle přírůstků nových mladých obyvatel se plánuje kapacita škol a podobně. Takže zde demografické analýzy a prognózy skutečně plní svůj účel.
Mohou politická rozhodnutí nějak výrazně ovlivnit demografický vývoj v zemi?
Určitě ano. Třeba právě po zmíněném zrušení podpory rodičovství klesl počet živě narozených dětí u nás v roce 1999 pod 90 tisíc. Přitom v roce 1974, poté co se v Československu zvýhodnily novomanželské půjčky a prodloužila mateřská dovolená, to bylo téměř 200 tisíc dětí.
Věková struktura obyvatel v České republice je velmi rozkolísaná, na věkové pyramidě vidíme hluboké zářezy a výčnělky, které řada jiných zemí nemá. To pak působí problémy třeba při plánování kapacity škol, pracovních míst a tak dál. Jedno období je lidí v dané věkové skupině mnoho, vzápětí pak zase nedostatek. Politická rozhodnutí by měla vést k tomu, aby se tyto zářezy zahlazovaly a věková struktura byla pravidelná. Přijatá opatření musejí mít dlouhodobý charakter a neměla by se často a razantně měnit.
Co byste označila za nejzávažnější problémy a výzvy, před nimiž z demografického pohledu stojíme?
Rozlišila bych problém a výzvu. Výzvou je demografické stárnutí. V odborné literatuře se demografické stárnutí označuje jako úspěch lidstva. Ono totiž dochází nejen ke zvyšování průměrného lidského věku, ale také ke zlepšování zdravotního stavu.
Problém vidím v úrovni porodnosti. Podíl osob ve věku 65+ v populaci totiž závisí nejen na prodlužování lidského věku a rostoucí naději dožití, ale také na tom, kolik se živě narodí dětí a jak je zastoupena věková skupina 0 až 19 let. V Česku jde tedy o to, aby se počet živě narozených dětí stabilizoval a výrazně neklesal.
Jak vypadá situace jinde v Evropě a ve světě?
Podle posledních prognóz se předpokládá, že počet obyvatel Evropské unie do poloviny jednadvacátého století poroste a pak začne klesat. Ale jednotlivé země se na tom budou podílet rozdílně. Na jihu a východě Evropy dojde k úbytku obyvatelstva dříve. Celosvětově počet obyvatel roste, nejrychleji v subsaharské Africe. Ale udává se, že i tady se růst okolo roku 2100 zastaví. Celkový počet obyvatel Země by měl dosáhnout deseti až jedenácti miliard a dál už by se neměl zvyšovat.
Jak moc ovlivnila demografické odhady budoucího vývoje současná pandemie covidu-19?
Začněme od České republiky. Tady došlo v roce 2020 ke zkrácení naděje dožití při narození u mužů o 1 rok a u žen o 0,7 roku. Jedná se však o velmi krátkodobý výkyv a je třeba si uvědomit, že stejné hodnoty naděje dožití jako loni jsme měli v roce 2013 a před tím byly ještě nižší. A k podobnému zkrácení došlo třeba v roce 1961, když Česko postihla závažná chřipková epidemie. Nadúmrtnost způsobená covidem u nás tedy nebude výhledově moc výrazná. Poklesem se pandemie projevila v počtech sňatků a rozvodů. Příčinou ale bylo přechodné omezení činnosti úřadů a soudů a rychle se to vyrovná. Podobně na tom jsou i další vyspělé země.
Nejzávažnější důsledky má covid v rozvojových zemích, kde se lidé potýkají s mnoha dalšími problémy. Epidemie covidu tam způsobila zvýšení podílu osob, které spadnou pod hranici chudoby. Tento ukazatel po dlouhých letech poprvé opět naroste. S narůstající chudobou se zvyšuje i riziko válek, zhoršuje se dostupnost lékařské péče, potravin, pitné vody… Nadúmrtnost v těchto zemích bude rozhodně větší a dlouhodobější.
Jak se na demografickém vývoji evropské a české populace projeví migrační krize z posledních let?
Předpovědi týkající se migrace jsou dost obtížné. Migrace hodně závisí na okamžité situaci a je ovlivňována mnoha okolnostmi, které se nedají dobře předvídat. Myslím, že třeba migraci navazující na takzvané arabské jaro a její důsledky nikdo nepředpokládal.
V České republice je podle údajů z Ministerstva vnitra 6 procent cizinců, podle posledního sčítání dokonce jen 4,7 procenta. V každém případě je to ve srovnání s jinými zeměmi velmi malý podíl. Struktura cizinců u nás je navíc velmi specifická. Převažují Ukrajinci, Slováci a Vietnamci. To je úplně jiné složení než v zemích západní Evropy. Nedomnívám se proto, že by migrace mohla populační vývoj Česka nějak zásadně ovlivnit.
Situace v západní Evropě je složitější. Různé studie ukazují, že i když příliv migrantů bude masivní, tak to věkovou strukturu celkově nestabilizuje a problém stárnutí se tím nevyřeší. Uvádí se také, že cizinci usazující se ve vyspělejších zemích už nemají tolik dětí, jako by měli ve své domovině. Problémem je rovněž integrace cizinců do daných společností. Německu třeba chybějí pracovní síly, ale je otázka, do jaké míry a jak rychle jsou migranti schopni zaujmout žádaná volná pracovní místa.
Stárnutí populace s sebou nese nutnost zvyšovat hranici odchodu do důchodu. Kam až se podle vás může tato hranice posunout?
Já si myslím, že hranice odchodu do důchodu by měla být diferencována podle zaměstnání. Lidé z určitých náročných profesí by mohli odcházet do důchodu dříve a z méně náročnýché později. Politicky je to asi obtížně proveditelné, ale už jsme to tu v minulosti měli. V nižším věku odcházeli do důchodu například horníci. Podobně by to mohlo fungovat i dnes.
Problém ovšem je, podle jakých kritérií budeme důchodový věk pro různé skupiny určovat. Já považuji skoro za katastrofu, že se po terénní fázi sčítání a kontrole dat odstraní osobní identifikátory, tedy rodná čísla. Pak nemáme šanci spojit data ze sčítání, která zahrnují vzdělání nebo ekonomickou aktivitu, s daty o úmrtí nebo o využívání sociálních a zdravotních služeb. To by ale bylo pro správné nastavení důchodové reformy velmi potřeba.
Dnes tedy vůbec nevíme, jak se vyvíjí délka a kvalita života podle dosaženého vzdělání či podle jednotlivých typů zaměstnání, a přitom bychom ta data mohli ze sčítání získat. Je to hrozné plýtvání a doslova vyhazování nenahraditelných informací. V důsledku toho nemůžeme diferencovat délku života podle různých charakteristik obyvatel, nevíme, kolik let života jaké skupině obyvatel průměrně zbývá, a nelze tedy rozhodnout, v jakém věku by měla jít do důchodu.
Existují jiná data, která bychom mohli pro diferenciaci odchodu do důchodu využít?
V poslední době se v demografii zavádí nový pojem – prospektivní věk.
Naděje dožití při narození je retrospektivní věk, protože se počítá podle data narození. Prospektivní věk se počítá z úmrtnostních tabulek a udává, v jakém věku zbývá lidem v průměru ještě 20 let života. Jeho využití při stanovení odchodu do důchodu ovšem naráží na problém, že pro ženy je tento věk výrazně vyšší než pro muže. V úvahu by se tedy mohla brát délka života ve zdraví. To je počet let prožitých soběstačně bez omezení běžných aktivit. Pro muže i ženy u nás je okolo 62 let, ale třeba ve Švédsku 73 let. I tato čísla se však počítají za celou populaci a chybí nám rozdělení podle různých profesí či vzdělání.
Úroveň vzdělání populace u nás se v posledních letech neustále zvyšuje. Nedochází tím, že vysokoškolské vzdělání přestává být výběrové, ke snižování jeho kvality?
U nás se za plnohodnotné vysokoškolské vzdělání mnohdy stále považuje magisterský stupeň. Bakalář nám připadá jako takový nedovzdělaný vysokoškolák, a většina bakalářů proto usiluje o pokračování studia na magisterském stupni. Je však třeba si uvědomit, že do terciárního vzdělání patří plnohodnotně i bakaláři.
V Evropské unii má terciární vzdělání zhruba 40 procent populace ve věku 30 až 34 let, v Česku je to jenom 33 procent. Na zvyšování tohoto podílu tedy nevidím nic špatného, jenom bychom nemuseli tolik preferovat magistry.
S kvalitou vzdělání to není úplně jednoduché. Na jedné straně můžeme říci, že čím větší je počet studentů, tím horší je jejich průměr. Na druhé straně ale nároky na vzdělanost populace obecně stoupají. Počítače dnes umožňují běžně řešit úlohy, které dříve pouze s kalkulačkou patřily mezi velmi obtížné. Vzhledem k rozvoji informačních technologií dnes lidé potřebují know-how, bez něhož se ještě před několika lety obešli. Proto větší důraz na dosažení bakalářského stupně vzdělání považuji za užitečný.
Můžete uvést příklady událostí v historii, které se nějak výrazně promítly do demografické struktury společnosti?
Známé jsou třeba středověké mory, při nichž především na jihu Evropy docházelo k poklesu počtu obyvatel na polovinu. A protože na mor se umíralo bez ohledu na věk, měly epidemie dopad i na sňatečnost, porodnost a podobně. Výraznou událostí z pozdější doby byla třicetiletá válka, během které klesl počet obyvatel v českých zemích na polovinu až třetinu.
Pokles velikosti populace u nás způsobila i první světová válka, a to ani ne tolik přímými ztrátami na životech, jako hlavně snížením počtu narozených. Výpočty ukazují, že v českých zemích se nenarodilo asi 550 tisíc dětí, které by se narodily, kdyby válka nebyla. Vracím se tak k původní myšlence, že porodnost je výrazně nejdůležitějším faktorem budoucího populačního vývoje.
Relativně nedávným příkladem události s velkým vlivem na demografický vývoj je hladomor ve třicátých letech dvacátého století na Ukrajině. Během něj klesla naděje dožití při narození na neuvěřitelných 7,3 roku pro muže a 10,9 roku pro ženy. Přitom před tím byla něco přes 40 let.
Článek si můžete přečíst také v únorovém čísle časopisu Statistika&My.
