Jediným řešením je posunout se od střadatele k investorovi,

    radí občanům, kteří chtějí ochránit své úspory před inflací, hlavní ekonom Komerční banky Jan Vejmělek

    Jaká data od ČSÚ při své práci využíváte a jak jste spokojen s jejich kvalitou a včasností?

    Pro makroekonomického analytika jsou data klíčovým vstupem, makroekonomičtí analytici patří k významným uživatelům dat ČSÚ a můj tým v Komerční bance není výjimkou. Bez dostupných a spolehlivých dat se naše práce neobejde. Samozřejmostí je tedy využívání kompletních dat z národního účetnictví, k tomu pracujeme prakticky s veškerými makroekonomickými daty zveřejňovanými v měsíční frekvenci. Cenné jsou pro nás také rychlé informace, jejichž prostřednictvím ČSÚ nabízí nejenom samotnou datovou sadu, ale i komentář nad rámec standardního datového výstupu. A významný zdroj informací pro tvorbu krátkodobých prognóz představují konjunkturální šetření.

    V oboru se pohybuji již více než dvacet let a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v oblasti kvality poskytovaných údajů patří ČSÚ opravdu ke světové špičce. Obrovská šíře rychle dostupných dat nám připadá téměř jako samozřejmost, ale pouze do té doby, než jako analytik potřebuji obdobná data ze zahraničí. V této souvislosti musím uvést obrovskou výhodu informací z ČSÚ z pohledu zahraničního uživatele – anglická mutace v podstatě plně odpovídá té české. To si člověk uvědomí, až když hledá data na stránkách některých zahraničních statistických úřadů a zjistí, že v angličtině je dostupná třeba pouze třetina informací ve srovnání s domácím jazykem.

    Máte nějaký námět na zpřesnění či rozšíření dat, která ČSÚ zveřejňuje?

    Pandemie ukázala, že i situace v ekonomice jako celku se může měnit téměř ze dne na den. Za těchto okolností se samozřejmě zvyšuje relevance vysokofrekvenčních dat. Typickým příkladem je denní statistika o vývoji spotřeby elektřiny či například denní data o výběru mýtného. Obecně indikátorů publikovaných častěji něž měsíčně příliš není, takže tady prostor pro rozšíření datových sad ze strany ČSÚ určitě vidím.

    Další oblastí, která skýtá obrovský potenciál, je pustit se více do měkkých či vpřed hledících indikátorů. V rámci konjunkturálních šetření bych uvítal dotazy na konkrétní inflační očekávání respondentů, a to jak spotřebitelů, tak i podnikatelů. Nyní se pouze dozvím, zda spotřebitelé mají, či nemají obavy z růstu cen, případně jestli podniky hodlají zdražovat, ale o kolik, to už přímo nezjistím.

    Tématem hodným pozornosti jsou rovněž investiční záměry firem. Určitě by bylo zajímavé získávat v rámci konjunkturálních průzkumů, ideálně na měsíční bázi, informace o tom, jak se mění záměry firem investovat.

    Ing. Jan Vějmělek, Ph.D., CFA

    Vystudoval Fakultu financí a účetnictví VŠE v Praze. V roce 2003 dokončil na téže fakultě doktorské Postgraduální studium a následně absolvoval postgraduální studium na CFA Institute. Působí jako odborný asistent a lektor na katedře měnové teorie a politiky Fakulty financí a účetnictví VŠE, je členem výboru pro rozpočtové prognózy Národní rozpočtové rady a členem vědeckého grémia České bankovní asociace. V Komerční bance pracuje od roku 1998, od roku 2010 na pozici hlavní ekonom a vedoucí ekonomického a strategického výzkumu. Zde má na starosti přípravu analýz a prognóz vývoje české a slovenské ekonomiky a lokálních finančních trhů.

    V Komerční bance jste zodpovědný za makroekonomické analýzy a prognózy. Na jak dlouho dopředu tyto prognózy provádíte a jak se pak shodují s realitou?

    Makroekonomická prognóza je mimo jiné podkladem pro tvorbu strategických plánů banky. Ty mají typicky horizont pět let. Při makroekonomickém modelování předpokládáme, že to je dostatečně dlouhá doba pro návrat klíčových ekonomických veličin na rovnovážné úrovně. Týká se to hlavních makroekonomických agregátů a finančních proměnných, jako jsou kurz koruny či úrokové sazby. Pětiletou projekci revidujeme a detailněji o ní diskutujeme zpravidla jednou ročně. Každý kvartál pak připravujeme detailní makroekonomickou analýzu na aktuální rok a rok nadcházející. Na jejím základě pak management banky připravuje plán na další rok. Při přípravě analýz se na ekonomiku snažíme dívat pohledem centrálních bankéřů, kteří rozhodují o nastavení klíčových úrokových sazeb a nepřímo, někdy i přímo, o vývoji kurzu koruny. Naším úkolem je snažit se kroky ČNB předvídat. A právě srovnání s prognózou ČNB následně rozhoduje o úspěšnosti naší prognostické práce. V neposlední řadě vytváříme krátkodobé předpovědi měsíčních či kvartálních ukazatelů valné většiny indikátorů, ke kterým ČSÚ publikuje rychlé informace. V tomto případě se úspěšnost hodnotí ve vztahu k průměrnému tržnímu očekávání, respektive ke konkurenci kolegů analytiků z ostatních bank.

    Můžete uvést nějaký příklad, kdy se vaše prognózy s realitou výrazně rozešly a co bylo důvodem této nepřesnosti?

    Pro příklad netřeba chodit do dávné minulosti. Asi jsme nebyli jediní, kdo v pandemické recesi předpokládal její protiinflační charakter. Pravdou byl ale úplný opak. Vládní protipandemická opatření podporující poptávku dohromady s omezeními na nabídkové straně nakonec působily významně proinflačně.

    Kdy a na jaké úrovni se podle vás růst inflace zastaví? Na jakých okolnostech to nejvíc závisí?

    Rozhovor děláme ještě před znalostí lednových statistik vývoje spotřebitelských cen. Ty nastaví laťku pro letošní rok. Zároveň je u nich obrovská nejistota, jak výrobci a obchodníci při stanovování ceníků zohlední všechny rostoucí náklady od materiálů a surovin až po dražší pracovní sílu. Naše aktuální prognóza počítá s kulminací cenové dynamiky během prvních měsíců letošního roku, která může v meziročním srovnání dosáhnout i lehce dvouciferné hodnoty. Druhá polovina roku by měla být ve znamení svižného poklesu směrem k pěti až šesti procentům. V tomto směru by mělo působit rozvolnění úzkých hrdel v globálním výrobním řetězci, silnější koruna i vyšší úrokové sazby ČNB a doufejme méně expanzivní fiskální politika.

    Jak velký vliv na vývoj inflace v Česku mají opatření ČNB a nakolik inflace u nás závisí na mezinárodním vývoji, který ČNB není schopna ovlivnit?

    Je zřejmé, že oba faktory jsou tady přítomné. Pohled primárně na vývoj cen průmyslových výrobcův eurozóně, zejména v Německu, a na naše dovozní ceny jednoznačně ukazuje, že z vnějšího prostředí si inflační tlaky dovážíme. Na straně druhé je rovněž patrný vliv domácích faktorů – primárně vývoje mezd a extrémně uvolněné fiskální politiky. Je zřejmé, že kvůli potížím ve výrobním řetězci s nedostatkem některých komponent, typickým příkladem jsou čipy při výrobě automobilů, je nabídková strana ochromená a není schopna reagovat na silnou poptávku. Výsledkem je logicky tlak na růst cen.

    Co všechno může vysoká inflace následně vyvolat? Jaká největší rizika hrozí ekonomice a domácnostem?

    Zdražování je citlivé téma, které má nejenom ekonomické, ale i sociální a politické konsekvence. I když jsme inflaci v podstatě více než dvě dekády nepovažovali za problém a po evropské dluhové krizi se centrální banka obávala spíše deflace, dnes je zřejmé, že na zvyšování cen jsou domácnosti i firmy velmi citlivé. Problémem je zejména neočekávanost takovéhoto vývoje. Je zřejmé, že inflace způsobuje ekonomické i sociální pnutí – ohrožuje rentabilitu dlouhodobých investic, znevýhodňuje střadatele i věřitele či domácnosti s pevným příjmem. Z hlediska dalších možných dopadů je ale nyní klíčové, do jaké míry budou zvýšené inflační tlaky přetrvávat a zda budou vyžadovat utaženější měnovou politiku.

    Co byste doporučoval v tomto období lidem, kteří jsou schopni měsíčně uspořit jednotky tisíc korun? Kam je mají vložit, aby úspory neztrácely hodnotu?

    Vzhledem k tomu, že inflace střadatele znevýhodňuje, je v podstatě jediným řešením posunout se od střadatele k investorovi, tedy alespoň částečně své úspory investovat. Při tom je samozřejmě potřeba počítat s tržním rizikem a je nutné se věnovat diverzifikaci. I vzhledem k uvažované částce by bylo vhodné zamyslet se nad investicemi prostřednictvím fondů. Podle ochoty podstupovat riziko pak vybírat od fondů peněžního trhu či s kapitálovou garancí přes dluhopisové až k akciovým či realitním.

    Jak si před znehodnocením chrání své peníze banky?

    Ochrana před finančními riziky včetně inflace patří k základním funkcím bank, a to jak ve vztahu ke klientům, tak i pro vlastní pozice. Vlastní řízení aktiv a pasiv banky má v každé bance na starosti tým ALM (Assets and Liabilities Management). Ten cílí k takovému rozložení pohledávek a závazků banky, aby bylo optimalizováno riziko vyplývající z měnících se úrokových sazeb, měnových kurzů a dalších finančních parametrů. Konkrétní nastavení pro rozložení aktiv a pasiv pak odráží celkovou strategii a rizikový apetit banky. V této souvislosti je nutno podotknout že obecně je český bankovní sektor velmi konzervativní, což platí i pro oblast řízení rizik.

    Jinak z účetního pohledu platí, že velikost pohledávek rovná se velikosti závazků a vlastního kapitálu. Pohledávky i závazky se inflací znehodnocují v podstatě stejně a na znehodnocení vlastního kapitálu si banka musí vydělat.

    Mají banky v Česku své peníze zajištěné dobře? Nehrozí při dalším růstu inflace krachy některých bank či finančních institucí?

    Tady je třeba vyzvednout důležitou roli regulace a dohledu ze strany centrální banky. Obecně lze říci, že nastavení rizikovosti řízení aktiv a pasiv rozhodně není výsledkem samovolného rozhodnutí jakékoliv banky, ale podléhá přísným požadavkům a dohledu ze strany dozorového orgánu, tedy České národní banky. Ta je na mezinárodních finančních trzích respektována jako důsledný a relativně přísný regulátor. ČNB požaduje, aby vlastní pozice bank odpovídaly obezřetně nastaveným požadavkům, včetně odolnosti v rámci hypotetických nebo historických zátěžových scénářů. A závěr je podle mě zřejmý – z hlediska finanční stability nepředstavuje současné vzedmutí inflace pro české banky problém. Stresové scénáře s takovými variantami počítají.

    Nastartování ekonomiky a oživení trhu by měl pomoci přechod českého hospodářství z tzv. montoven na sofistikovanou produkci s vysokou přidanou hodnotou. Probíhá u nás tento přechod dostatečně rychle?

    Ano, je to nezbytný proces pro nastartování další vlny konvergence české ekonomiky směrem k eurozóně. Je to trend, který je v české ekonomice pozorovatelný již, řekl bych, od konce evropské dluhové krize. Pandemická krize spoustu strukturálních změn v ekonomice urychlila, a to na globální, evropské i naší lokální úrovni. Pro nás je opravdu klíčové, aby nám neujel vlak. Musíme využít šance v podobě prostředků rozvojových a strukturálních fondů, které nabízejí evropské instituce, i možnosti financování z národních zdrojů. Klíčová je tady také politická podpora ze strany vlády, politika vymezování se proti evropské politice může jenom uškodit. Obecně cesta k vyšší přidané hodnotě vede přes vzdělání, kam by též mělo mířit úsilí naší politické reprezentace.

    Jak hodnotíte vývoj státního dluhu? Jsou opatření navrhovaná současnou českou vládou dostatečná pro to, abychom v příštích letech zabránili nutnosti použít tzv. dluhovou brzdu?

    Dostatečná zatím rozhodně nejsou. Na prosazení zásadních kroků směrem k udržitelné fiskální konsolidaci zatím nová vláda neměla čas. Pro trhy je ale důležitý i signál, který současná vláda vysílá – totiž že považuje problém dlouhodobé udržitelnosti tuzemských veřejných financí za jednu ze svých priorit. Klíčový bude z tohoto pohledu letošní rok, který musí Ministerstvo financí využít k tomu, aby nás již rozpočet pro rok 2023 umístil na cestu opačným směrem než k dluhové brzdě. Pro dlouhodobou stabilizaci pak bude důležitý i postoj k financování důchodů a zdravotnictví a k investicím do vzdělání.

    Jak se podle vás bude vyvíjet letos a v příštím roce nezaměstnanost v Česku a v Evropě? Jaké faktory ji nejvíce ovlivní?

    Vývoj na trhu práce je pro nás velkým překvapením. Z pohledu domácností se jedná o veskrze pozitivní situaci, opačné to je samozřejmě pro zaměstnavatele. Pandemická recese neznamenala nijak dramatické zhoršení situace na trhu práce a platí to jak v případě hodnocení zaměstnanosti, tak i pokud jde o výdělky. A tady je třeba ocenit práci předchozí vlády a jednotlivých programů Antivirus, díky nimž se podařilo zaměstnanost udržet. Z pohledu zaměstnavatelů je ale situace poměrně tristní, přehřátý trh práce z období před pandemií je zpět. Nyní na něm navíc chybí mnohem více zahraničních pracovníků. Předpokládáme, že nezaměstnanost půjde u nás během letoška a příštího roku lehce dolů. V Evropě jako celku o přehřátém trhu práce hovořit nelze. Po pandemii obnovený hospodářský růst by měl přispívat k poklesu tamní nezaměstnanosti. I když například v Německu či Rakousku známky vyčerpaného trhu práce začínáme také pozorovat.

    V souvislosti se změnami klimatu se mluví o tom, že lidé v rozvinutých zemích by měli omezit svou spotřebu. Souhlasíte s tímto názorem? Kde konkrétně bychom měli a mohli naši spotřebu omezit?

    Takový soud podle mě nepřísluší ekonomům, kteří především provádějí střednědobé prognózování. Pro ně je důležitý zejména odhad toho, zda k takové změně chování u ekonomických subjektů bude docházet, či nikoliv.

    Pokud odpovím jako Jihočech, který má celoživotně pozitivní vztah k přírodě, stačí podle mě používat i v této otázce selský rozum. Zamýšlet se nad tím, jestli opravdu to všechno, co chceme, také potřebujeme. Snížení konzumu obecně nemusí nutně znamenat obrat k horšímu. V současné situaci má navíc umírněná spotřeba i pozitivní dopady do finanční situace domácností. Kroky k umírněnější spotřebě může dělat každý z nás v běžném životě, ať už je to v rámci nakupování, nebo spotřeby energií. Pěkný trend a vlastně návrat k běžným zvyklostem vidím v poslední době například v tom, že než něco vyhodíme a koupíme věci nové, třeba spotřebiče nebo oblečení, zkusíme je opravit, vyměnit nebo darovat.

    Rozhovor si můžete přečíst také v časopise Statistika&My.