V roce 1926 bylo v Československu 1,7 milionu zaměstnanců členy odborů. Vlastní odbory měli například holiči, číšníci, státní úředníci, profesionální fotbalisté, ale i zaměstnanci Státního úřadu statistického.
Jedním z důležitých cílů nové Československé republiky bylo zlepšení sociální situace dělníků a ostatních skupin zaměstnanců. V roce 1918 byl schválen zákon o osmihodinové pracovní době. Od roku 1925 měli všichni zaměstnanci s výjimkou zemědělců a dělníků na sezonních pracích nárok na placenou dovolenou. Počet dnů volna závisel na délce pracovního poměru a pohyboval se mezi šesti až osmi ročně. Státní zaměstnanci měli volna řádově více než dělníci, placenou dovolenou mohli čerpat po dobu dvou až šesti týdnů. Československo převzalo rovněž rakousko-uherský sociální systém, tedy systém nemocenského a úrazového pojištění. V roce 1918 byla zavedena také podpora v nezaměstnanosti, na kterou měli nárok všichni nemocensky pojištění. Většina těchto vymožeností byla zavedena zásluhou zaměstnaneckých odborů.
Pestrý i roztříštěný svět odborů
O tom, jaký byl za první republiky odborářský svět, vypovídají údaje v článku „Statistika odborových organisací zaměstnaneckých v Republice československé podle stavu 31. prosince 1926“ zveřejněném v časopise Zprávy Státního úřadu statistického Republiky československé.
V Československu existovalo ke konci roku 1926 celkem 13 odborových ústředen, z toho osm československých, čtyři německé a jedna mezinárodní, která byla pod vlivem Komunistické strany Československa (Mezinárodní všeodborový svaz). Ústředny sdružovaly 322 odborových organizací, z toho 243 československých, 62 německých a 17 komunistických. Mimo ústředny fungovalo nezávisle dalších 128 československých a 59 německých organizací.
Jedním z nezávislých, tzv. volných odborových sdružení byla například Konfederace duševních pracovníků, která sdružovala organizace vysokoškolských učitelů, novinářů, skladatelů atd. Patřily k ní například Klub profesorů Pražské konservatoře, Klub sólistů Národního divadla, Syndikát denního tisku československého i dnes známé Ochranné sdružení autorské, Klub českých skladatelů a Syndikát československých spisovatelů a hudebních skladatelů.
Dohromady statistici napočítali 509 odborových zaměstnaneckých organizací s 1,671 milionu členů. V československých bylo zapojeno 58 % všech zaměstnanců, v německých 17 % a v komunistických 12 %. V současnosti mají odbory v Česku zhruba půl milionu členů.
Nejpočetnější odborovou ústřednou bylo Odborové sdružení československé s 340 tisíci členy. Za ním následovala Československá obec dělnická s 290 tisíci odboráři a na třetím místě byla německá dělnická ústředna s 205 tisíci členy. Největší počet odborářů se rekrutoval z oborů zpracování kovů a strojírenství, průmyslu bez bližšího označení, zemědělství, lesnictví a rybářství a dále hornictví a hutnictví.
Jednou z důležitých činností jednotlivých odborových organizací bylo vydávání časopisů, kterých bylo neuvěřitelné množství. Čtenáři si mohli vybrat celkem z 318 titulů, z nichž bylo 26 týdeníků s nákladem 331 tisíc výtisků, 95 čtrnáctideníků s nákladem 576 tisíc výtisků a 159 měsíčníků s nákladem 543 tisíc výtisků.
