Senioři jsou jako zlato

„Jen jej musíme umět vytěžit,“ říká Tomáš Kučera, demograf z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

ČSÚ zveřejnil loni v listopadu projekci vývoje obyvatelstva České republiky do roku 2100. Než se budeme věnovat jejím výsledkům, můžete čtenářům popsat, jak se demografické projekce vlastně tvoří?

V prvé řadě bychom měli používat správnou terminologii a rozlišovat mezi projekcí a prognózou. Prognóza odpovídá na otázku, co se stane s největší pravděpodobností. Projekce, nebo raději modelová projekce odpovídá na otázku, co se stane za podmínek, které jsme si před jejím vytvořením stanovili. U prognózy je důležitým parametrem spolehlivost, kdežto u projekce spolehlivost neřešíme.

Především z uživatelského hlediska je třeba tyto dva produkty od sebe odlišit. Výsledky obou sice vypadají podobně, ale jejich užití je, respektive by mělo být, zcela rozdílné. Prognóza nám řekne, kam současný systém směřuje, modelová projekce ukazuje, co by se stalo, kdyby se předem daným způsobem vyvíjely parametry, tedy jak je daný populační systém citlivý na změny či fixaci parametrů vývoje.

Bohužel, v zákoně o státní statistické službě je nešťastně napsáno, že ČSÚ zpracovává projekce demografického vývoje. Vaším výstupem jsou sice prognózy, ale nazýváte je projekcemi.

Opravuji tedy a opakuji otázku. Jak se tvoří demografické prognózy?

Nejdřív je třeba proniknout do tajů demografie a reprodukce obyvatelstva, což nějaký čas trvá. Samotná prognostická činnost začíná rozdělením populace na takzvané kohorty, tedy skupiny obyvatel podle věku a pohlaví. Tyto kohorty se pak postupně posouvají z nižších věkových hladin do vyšších a počítá se, k jakým změnám v jednotlivých krocích dojde společným působením všech složek reprodukce. Do výpočtu tak vstupují prognostické představy o vývoji plodnosti, úmrtnosti a složek migrace. Demograf musí při prognózování například zvažovat, zda aktuálně pozorované výkyvy v hodnotách analytických ukazatelů jsou jenom nevýznamnou fluktuací, nebo jestli dochází ke změně trendu. Důležité jsou analogie s vývojem v jiných zemích, o nichž víme, že od nich přechází pozorovaný vývoj s nějakým zpožděním i k nám. Šíření inovací představovaných sledovanými změnami se řídí určitými zákonitostmi. Má například různé časování a dynamiku v odlišných sociálních vrstvách obyvatelstva. Probíhá také odlišně v závislosti na geografických podmínkách, na charakteru osídlení a podobně. Demograf, který chce dělat dobré prognózy, musí mít solidní znalosti i určitou zkušenost. Podstatné otázky, které nepatří do jeho odborného portfolia, by měl konzultovat s experty na danou problematiku nebo jim jejich řešení přenechat. Ideální je, když takoví odborníci jsou přímo členy prognostického týmu. Ostatně, prognózování populačního vývoje není práce pro demografa-samotáře. Podle metodických doporučení OSN i dobré praxe, včetně praxe ČSÚ, by za libovolnou populační prognózou měl stát tým odborníků, nikoli jednotlivec.

RNDr. Tomáš Kučera, CSc.

Vystudoval obor ekonomické a regionální geografie na Univerzitě Karlově v Praze. Po aspirantuře v Geografickém ústavu ČSAV v Brně se v roce 1986 vrátil na přírodovědeckou fakultu UK a v roce 1990 patřil k zakládajícím členům katedry demografie a geodemografie, kterou také dvakrát vedl. V současnosti zastává pozici zástupce vedoucí katedry.

Vedle výuky na domovské univerzitě přednáší i v zahraničí a podílí se také na mezinárodních programech a projektech. V posledním čtvrtstoletí se věnuje zejména populačnímu vývoji zemí regionu střední Asie a východní Evropy, kde působil či působí jako mezinárodní konzultant mezinárodních organizací (UNFPA, UNDP, IOM a EBRD). Je autorem mnoha odborných i popularizačních publikací.

Jak přesné demografické prognózy jsou?

Asi každý chápe, že prognózy ztrácejí svoji spolehlivost se vzdalujícím se prahem prognózy, tedy jejich výchozím datem. Problém ale je, že spolehlivost prognostických odhadů pro jednotlivé dílčí jevy se může významně lišit. Například odhad vývoje počtu osob v poproduktivním věku v příštích třiceti letech je poměrně snadný a chybovost v něm by neměla přesáhnout zhruba jedno procento. Důvodem je, že při výpočtu vycházíme ze současné populace ve věku, kdy se lidé natrvalo přes hranice státu prakticky již nestěhují a vlastně jenom stárnou a umírají. Proto se naši politici nemohou například v souvislosti důchodovou reformou vymlouvat na demografy, neboť na to, kolik tady bude dnes důchodců, upozorňovaly populační prognózy už před třiceti lety.

Naproti tomu odhad počtu narozených dětí, třeba jen v příštích deseti letech, je velmi nejistý. Když chyba nepřesáhne deset procent, můžeme to stále ještě považovat za slušný výsledek. Na plodnost i migraci mladých žen totiž působí řada různých faktorů, jejichž projevy navíc mohou značně kolísat. Takže v této části populační prognózy to má demograf mnohem složitější.

Kde všude se demografické prognózy a projekce uplatňují v praxi?

Například naše prognóza z počátku roku 1995 přispěla k uzákonění posunu hranice odchodu do důchodu. Ukázali jsme mezi prvními, jak bude Česko s největší pravděpodobností v dalších desetiletích stárnout, což nakonec vyústilo v politické rozhodnutí.

Tehdy u části politiků panovalo přesvědčení, že stárnutí populace lze zastavit řízenou imigrací. Zkusili jsme tedy spočítat, kolik imigrantů bychom museli přijmout v průběhu 21. století, abychom udrželi stabilní průměrný věk populace či hodnoty dalších parametrů struktury. Vycházela přitom naprosto nesmyslná čísla v řádu vysokých desítek až stovky milionů imigrantů. Tento příklad je zároveň ukázkou využití výstupů modelových projekcí, které uživatele upozorní, jaký mají manévrovací prostor, nebo jaké následky by mohla mít plánovaná opatření. Pokud chceme budoucí vývoj pozitivně ovlivnit, musíme mít realistické cíle. A demografie má nástroje, s jejichž pomocí lze odhalit, jak je systém citlivý na různé zásahy a jak bude reagovat.

Prognózy a modelové projekce se využívají i na regionální či lokální úrovni. Třeba rychle se rozvíjející obce v suburbiu Prahy řeší palčivé problémy s kapacitou škol, zajištěním pitné vody, likvidace komunálních odpadů nebo odpadních vod, dopravy a dalších veřejných služeb. Přitom je prvořadě důležité mít představu o velikosti a demografické struktuře obyvatelstva v budoucích letech.

Naše praxe se přitom neomezuje jen na Českou republiku. Naše katedra je implementačním partnerem Populačního fondu OSN pro východní Evropu a střední Asii a v rámci této spolupráce sledujeme demografický vývoj ve všech sedmnácti programových zemích. Pro některé z nich jsme také zpracovávali národní, případně i regionální, populační prognózy a modelové projekce. V posledních třech letech to byly například Albánie, Arménie, Ázerbájdžán, Bosna a Hercegovina nebo Uzbekistán.

Umějí politici a další lidé v rozhodujících pozicích demografické prognózy správně využívat?

Jak už jsem zmínil, demografický vývoj má značnou setrvačnost a nějak zásadně jej za běžných podmínek změnit téměř nelze. Přirovnávám populační systém k rozjeté tatrovce plně naložené kamením. Tu také jen tak nezastavíte nebo nevychýlíte ze směru. Velikost a složení populace v příštích deseti až patnácti letech závisí primárně na současné věkové struktuře obyvatel. Opatření zavedená dnes se zpravidla projeví až s mnohaletým zpožděním, a ještě k tomu dosti omezeně. Prostor je tedy spíše pro tzv. adaptační a mitigační opatření, tedy pro přizpůsobení se očekávaným změnám nebo zabránění výrazně negativním dopadům budoucího vývoje, než aby se tok demografické řeky dal zásadně změnit či otočit.

Jsem ale rád, že politici na všech úrovních se o demografii a demografický vývoj zajímají a že roste také informovanost veřejnosti. Ještě začátkem devadesátých let jsme měli problémy vysvětlovat lidem, čím se jako demografové zabýváme. Dnes má o demografii díky sdělovacím prostředkům a důchodům povědomí snad každá babička, a to i v zapadlé podhorské vísce.

To, jak s demografickými údaji odpovědné osoby pracují, závisí prakticky jen na nich. I mezi politiky znám takové, kteří je využívají kvalifikovaně a zodpovědně.

Prognóza vydaná nedávno ČSÚ opět upozornila na stárnutí populace v Česku. Jak nejlépe bychom měli tomuto trendu čelit?

To, že bude populace Česka stárnout, věděli demografové už od začátku osmdesátých let, kdy se o demografickém stárnutí začalo poprvé intenzivněji hovořit na mezinárodním fóru. S tím, nebo dokonce proti tomu, se toho, jak jsem již řekl, moc dělat nedá. Musíme se vydat cestou přizpůsobování se očekávanému vývoji a minimalizace negativních dopadů. Jde o to, aby se na jedné straně našla správná opatření, která nebudou zatěžovat státní rozpočet víc, než je nutné, a na druhé straně bychom se měli naučit lépe využívat potenciál starších obyvatel. Přirovnávám to k těžbě zlata. Dnes už se možná až polovina zlata netěží v dolech. Novými technologiemi se přepracovává hlušina, která tu po těžbě v minulosti zbyla. Umíme využít i to, co dříve nebylo ekonomicky smysluplné. Podobně je to se starými lidmi. V určitém věku jsme je poslali do důchodu a nijak zvlášť jsme je už dál nevyužívali, v ekonomice jsme s nimi nepočítali. S ohledem na pokračující prodlužování lidského věku však stále platí, že dnešní šedesátníci a sedmdesátníci nejsou ti včerejší a ti zítřejší nebudou ti dnešní, jak před téměř třiceti lety napsal v reakci na naši prognózu do novin tehdejší premiér Václav Klaus. Dneska běžně potkáte na lyžařském svahu sedmdesátníka, a průměrný věk, do kterého jsou lidé v takové kondici, že mohou pracovat a přispívat tak k výkonu ekonomiky, se zvyšuje.

Takže bych se demografického stárnutí populace zase až tolik nebál. Domnívám se dokonce, že budoucí generace budou za aktuální nízkou porodnost vděčné. Až proběhne průmyslová revoluce 4.0, může se nám snadno stát, že nebudeme mít dost práce ani pro ten, z dnešního pohledu nízký počet obyvatel produktivního věku, kteří tady patrně budou.

Můžete uvést nějaký příklad z historie, kdy se lidé pokoušeli cíleně ovlivnit populační vývoj?

U nás pro takový příklad nemusíme chodit nijak daleko do minulosti. Takzvané Husákovy děti z počátku sedmdesátých let minulého století jsou stále velmi výraznou složkou populace Česka. Je sice pravda, že se jedná o reprodukovanou vlnu zvýšené porodnosti po druhé světové válce, ale díky opatřením tehdejší vlády očekávaná vlna zmohutněla. Kdyby tehdejší plodnost byla ponechána svému osudu, šla by naopak do útlumu.

Opatření na podporu porodnosti byla ve skutečnosti navržena, a dokonce oznámena o deset let dříve, na počátku šedesátých let. Na konci padesátých let totiž rapidně klesla porodnost a politici se začali obávat, že nebude dost pracovních sil do továren a mladých mužů do zbraně. Jenže když zjistili, kolik by to státní kasu stálo, celý plán v tichosti odložili. Po sovětské okupaci a následných čistkách komunisté potřebovali získat nespokojený národ na svou stranu, a tak původní návrhy oprášili a uvedli do života. Z demografického hlediska to ale přišlo v nejméně vhodnou dobu, neboť se do věku nejintenzivnější reprodukce dostávaly silné poválečné generace žen a celkový reprodukční potenciál obyvatelstva Česka tak narůstal.

Máte nějaký příklad i ze zahraničí?

Populační politiky jsou většinou úspěšnější v zemích, kde mají vládci možnost diktovat. V demokraciích se uplatňují hůř. Poměrně úspěšná byla například populační politika v Rusku z počátku Putinovy vlády. V bohatších regionech tam na přelomu století zakládali dětem při narození účet, na kterém se shromažďovaly na ruské poměry velké prostředky z veřejných fondů. Říkali tomu mateřský kapitál. Po dosažení dospělosti mohl člověk naspořenou částku použít na zajištění bydlení nebo na studium. Docela to fungovalo. Tento systém následně převzala centrální vláda. Výsledek samozřejmě nebyl nějak ohromující, ale bez něj by demografický vývoj Ruska v minulé dekádě vypadal daleko hůř.

Jak vypadá současná demografická prognóza pro svět?

Pořád víceméně stejně. Že se růst populace zastaví přibližně na jedenácti miliardách, víme už poměrně dlouho a stejně to prognostikům OSN vychází i v kontextu posledního vývoje. Populace stárne a plodnost klesá ve všech zemích světa. V případě porodnosti se nižší plodnost zatím kompenzuje vyšším počtem potenciálních matek. Když je nás osm miliard, rodí se víc dětí i při nižší plodnosti, než když lidí na zemi byly jen miliardy tři a plodnost podstatně vyšší. V současné době se počet dětí mladších patnácti let udržuje přibližně na stejné úrovni, okolo dvou miliard, a lidí na světě přibývá hlavně proto, že se prodlužuje délka lidského života. Prognózy OSN ukazují, že maxima by světová populace měla dosáhnout ještě před koncem 21. století, zhruba v 70. letech.

Kolik má vaše katedra absolventů a kde všude nacházejí uplatnění?

Obor je akreditován od roku 1990 a každý rok studia úspěšně dokončí průměrně 30 bakalářů a 15 magistrů. Za 30 let to tedy bude okolo tisíce bakalářů a čtyři sta až pět set magistrů a zhruba stovka absolventů doktorského studia. Protože na bakalářském stupni se u nás studuje spolu s demografií ještě další ze čtyř oborů, je uplatnění našich absolventů široké. Mnozí pracují u vás v ČSÚ, ale najdeme je i v organizacích zabývajících se sociologickými šetřeními, na krajských úřadech a ministerstvech, ve vědě a výzkumu, ve zdravotních pojišťovnách, ve velkých firmách nebo v bankovním sektoru v Česku i v zahraničí. Mezi našimi absolventy je i ředitel jedné z fakultních nemocnic nebo zástupce ředitele jednoho z nejprestižnějších demografických ústavů v Evropě. Máme také řadu zahraničních absolventů, kteří se obvykle vracejí do svých zemí nebo pracují v mezinárodních organizacích či firmách. Ostatně, za celou svou praxi jsem se setkal pouze s jediným případem, kdy absolventka demografie nemohla najít práci. Hledala ji někde ve venkovském prostoru, daleko od větších měst, tak jsem jí doporučil, aby se přestěhovala do Prahy. Do týdne práci našla.

Rozhovor si můžete přečíst v chystaném lednovém čísle časopisu Statistika&My.