Indikátory jsou jen stopy, které nás navádějí

„Indikátory jsou jen stopy, které nás navádějí,“ říká Jan Mareš, vedoucí oddělení udržitelného rozvoje Ministerstva životního prostředí.

Cíle udržitelného rozvoje, které přijalo OSN v roce 2015, byly stanoveny do roku 2030. Nyní jsme tedy zhruba v polovině období. Můžete zhodnotit, jak se jednotlivé cíle daří plnit?

Bilancování v poločase nevychází příliš optimisticky. Záleží zejména na tom, na jakou úroveň se podíváme. Na globální úrovni podle zprávy generálního tajemníka OSN došlo vlivem pandemie covidu-19, inflace a nárůstu cen energií k tomu, že řada dosavadních úspěchů byla zvrácena. V odstraňování chudoby covid zničil asi čtyřletý pokrok, do extrémní chudoby se v roce 2020 propadlo dalších 93 milionů lidí. Čtvrtina světové populace, což je nejvíc od roku 1946, žije v zemích postižených konfliktem. Nedaří se zatím ani naplňovat klimatické cíle, zejména udržet globální oteplování na trajektorii pod oteplení o 1,5° C. Obrázek na globální úrovni tedy není optimistický.

V evropském regionu je sice zaznamenatelný nějaký pokrok, ale ukazuje se, že naše úspěchy jsou na úkor zemí z třetího světa. Ve vyspělých zemích se sice zlepšují některé ukazatele, ale globálně dochází ke ztrátě biodiverzity a růstu znečištění. Planeta naráží na své limity.

V diskuzích se sice ozývá námitka, že se soustředíme hlavně na negativní jevy a nejsme schopni dostatečně zhodnotit pozitiva, která přináší otevřený svět a globální ekonomika, ale data mluví jasně a nelichotivě.

Česká republika si upravila globální cíle na naše podmínky v dokumentu Strategický rámec ČR 2030. V čem se české cíle liší od těch globálních?

Strategický rámec ČR 2030 začal být připravován v roce 2015, tedy ve stejném roce, kdy byly dojednány cíle udržitelného rozvoje OSN. Schválen vládou byl o dva roky později. Jeho cíle jsou „šité na míru“ České republice, protože situace u nás se od té celosvětové liší. Nepotřebujeme například vymýtit hlad, ale bojujeme s epidemií obezity.

Národní cíle vznikaly otevřeně se zapojením širokého spektra odborníků a občanské společnosti na platformě Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Pracovaly na nich expertní týmy, pořádaly se kulaté stoly a workshopy, elektronické konzultace, jezdilo se do krajů. Výsledek je tedy více koncensem než kompromisem.

Náš strategický rámec má šest klíčových oblastí: lidé a společnost, hospodářský model, odolné ekosystémy, obce a regiony, globální rozvoj, dobré vládnutí. Obsahuje 27 strategických a 97 specifických cílů, do nichž se překlopily ty globální cíle, které jsou relevantní pro Česko. Naše cíle jsou podány ve formě příběhu, který může oslovit českou společnost. Hovoří o našich problémech, potřebách a výzvách. Chtěli jsme se vyhnout tomu, aby byly vnímány jako nařízení ze strany OSN, která musíme plnit. Cíle plníme především kvůli vlastním potřebám, a nadto tím ještě přispíváme ke globálnímu programu.

Kolika indikátory se plnění cílů udržitelného rozvoje poměřuje?

V současné době u nás existují dvě indikátorové sady. V té globální je schváleno 248 indikátorů, z nichž některé se používají ve více oblastech, takže jedinečných je 231. V Česku jich sbíráme 153. 43 není relevantních a pro dalších 53 nejsou zatím bohužel dostupná data. Vedle toho máme zpracovanou indikátorovou soustavu pro strategický rámec ČR 2030, která aktuálně díky spolupráci s ČSÚ obsahuje 177 indikátorů, jež doplňuje ještě 39 indikátorů kvality života zachycujících subjektivní vnímání.

Které indikátory plníme nejlépe a kde se nám naopak moc nedaří?

Na tuto otázku odpovídám nerad, protože indikátory nemusí zachytit vše podstatné a můžou dávat nedostatečný obraz. Indikátory jsou jen jedním ze tří podkladů pro hodnocení ČR 2030 a v řadě případů jsou zástupné. Dobře je to vidět na dvou příkladech: Jedním z velkých nedorozumění je například to, že Česká republika vykazuje nízkou míru ohrožení chudobou. Ale indikátor přitom třeba vůbec nezohledňuje, kolik procent populace je v exekuci. Správná interpretace by tedy spíš byla, že jsme si rovni ve své chudobě, než že jsme bohatou zemí, kde nikdo není ohrožen chudobou.

Nebo při sledování indikátoru týkajícího se genderového násilí lze vycházet z dat Policie ČR. Podle nich by se mohlo zdát, že tato forma násilí je relativně nízká. Jenže z různých sociologických šetření víme, že devět z deseti případů zůstává nenahlášeno a nepotrestáno. To, co čteme v policejních statistikách, je jenom úzký výsek skutečnosti. Proto se snažíme pracovat s více zdroji a indikátory zasazovat do širšího kontextu. Jsou to jenom stopy, které nás navádějí. Nejsou to striktní měřítka, podle kterých bychom si měli dělat zelené fajfky nebo červené křížky.

Jak nákladné je sledování indikátorů udržitelného rozvoje? Bylo kvůli tomu třeba vytvořit nové zdroje dat, zvýšit zátěž respondentů, vytvořit nová pracovní místa…?

Udržitelnost je snaha zvládnout komplexitu tohoto světa a její nežádoucí dopady. To logicky vede k potřebě dat a jejich zpracování. Chceme-li se zabývat problémy současného světa, nemůžeme si vystačit jenom s indikátory, které sledujeme už několik desítek let. Musíme se neustále ptát, co ještě nového je potřeba měřit, abychom získali co nejvěrnější obraz skutečnosti. Samozřejmě, že se maximálně snažíme využívat zdrojů, které už máme k dispozici. Společnost se však vyvíjí a v návaznosti na to se musí měnit také indikátorová sada.

Co to vlastně je a jak funguje Rada vlády pro udržitelný rozvoj?

Jedná se o jeden z poradních a pracovních orgánů vlády. Letos slaví 20 let existence. Vznikla jako snaha posadit kolem jednoho stolu všechny významné aktéry. Vedle státní správy jsou zde zastoupené obě komory Parlamentu, akademická obec, municipality, občanské organizace a řada expertů na různé oblasti. Od svého počátku Rada funguje jako platforma, na které se dojednává podoba strategických dokumentů v oblasti udržitelného rozvoje a hodnotí se naplňování těchto dokumentů. Udržitelný rozvoj je komplexní téma a my se snažíme, aby se k němu mohlo vyjadřovat co nejvíce relevantních aktérů. Kromě toho zapojujeme i veřejnost. Hovoříme s těmi, kteří se sami nevydají na ministerstvo prosazovat své zájmy, aby to, co vytváříme, nebyla čirá úředničina. Na jaře jsme například ve spolupráci s Českou radou dětí a mládeže uspořádali kulaté stoly pro mladé. Rada vlády tedy umožňuje koordinovat agendu udržitelného rozvoje mezi mnoha hráči a udržovat kontinuitu.

Je tak široká platforma funkční? Jsou všichni její členové schopni se navzájem dohodnout?

Jednání bývají obtížná, ale systém se ukázal jako funkční. Vlastně ani nemáme žádnou lepší alternativu. Kdybychom takto nepracovali, omezilo by se projednávání strategického rámce na mezirezortní připomínkové řízení a z dokumentu by se stal obyčejný úřední spis. Možná, že naše cesta není ideální, ale je to ta nejlepší, jakou v současnosti máme.

Indikátory udržitelného rozvoje jsou založené na konsenzu, ovšem mnohá opatření směřující ke splnění stanovených cílů mají direktivní formu. Nevidíte v tom rozpor?

Kdybychom neměli žádnou regulaci a direktiva, tak můžeme zrušit stát a zákony. Dodržování společných hodnot a pravidel, na kterých jsme se dohodli, musíme nějak vymáhat. A o způsobu toho vymáhání rozhodují demokraticky volené orgány, které reflektují nálady a názory ve společnosti.

Druhá věc je, že žijeme ve velmi dynamické době. Klimatické předpovědi, které byly tvořeny pro roky 2080, 2100 se začínají naplňovat už nyní a vedle toho přicházejí nové převratné technologie. Tempo změn je neskutečně rychlé. Kdybychom vše nechali na přirozené adaptabilitě, postupovali bychom příliš pomalu a nezvládli bychom dostatečně rychle řešit problémy, s nimiž se potýkáme.

Proto si myslím, že regulace není něco špatného. Podobné to bylo třeba se schválením volebního práva žen v roce 1918. Pro část společnosti to bylo nepřijatelné. Lidé konzervativního názoru věřili, že ženy jsou ovlivnitelnější než muži a nemají dostatečný rozhled na to, aby mohly samostatně rozhodovat. Ale zákon se přijal, a řekl bych, že posledních sto let ukázalo, že to nebylo špatné rozhodnutí.

Není udržitelný rozvoj jenom nějakou ideologií podobnou náboženství? Neusilujeme vlastně o ideál, kterého se reálně nedá dosáhnout?

Ano i ne. Jako všechno je to lidský vynález. Jestliže za ideologii označíme soubor hodnot, pak je udržitelný rozvoj ideologie. A není na tom nic nepatřičného. Neexistuje přece prázdný člověk bez ideologie. Každý z nás má nějaké hodnoty, v něco věří, něco prosazuje. Rozdíl oproti náboženství je ten, že udržitelný rozvoj se snaží reagovat na vědecké poznatky. Reaguje na zjištění, jak měníme svět kolem nás, a nebere to na lehkou váhu.

Samotné cíle, věřím, že ideologické nejsou: všichni potřebujeme vodu, nikdo nechce hlad. Ideologická, respektive politická je přirozeně debata, jak cíle naplňovat, jaká opatření volit, ale nikoliv problémy a krize, kterým čelíme. Jakou bychom měli alternativu, kdybychom si řekli, že udržitelný rozvoj je nedosažitelná utopie? Vrátíme se do nějakého prvotního stavu, v němž bude člověk člověku vlkem? Zrušíme společenskou smlouvu? Budeme společností, která si neklade cíle a nikam nekráčí? Která uspokojuje pouze svoje chutě a choutky?

Jak flexibilní jsou nástroje, které jsme pro dosažení cílů udržitelného rozvoje zvolili? Dokážeme je dostatečně rychle změnit nebo nahradit, když zjistíme, že nefungují?

Řekl bych, že ano. Je to znát třeba na debatě o podpoře fotovoltaiky nebo na diskuzích o první generaci biopaliv. Rozhodně jsme schopni se poučit. Velkou přidanou hodnotu vidím v tom, že jsme členy EU a OSN. Máme tak možnost sdílet zkušenosti z různých států a zjišťovat, co kde fungovalo nebo nefungovalo a v jakém to bylo kontextu.

Dá se nasytit osm miliard lidí udržitelným způsobem?

Určitě si nemůžeme představovat, že všechno zajistí ekologické zemědělství. Vedle vlastní produkce se musíme zaměřit i na to, co spotřebováváme a jak to spotřebováváme. Bavit se je nutné o plýtvání potravinami, o efektivitě jejich zpracování, o našich konzumních návycích. Samozřejmě, že to nepůjde řešit jednoduše, ale já jsem přesvědčen, že správné nastavení spotřeby potravin je jedním z velkých témat v rámci udržitelného rozvoje.

Velké úsilí věnují plnění cílů udržitelného rozvoje evropské země, které jsou v mnoha směrech lídrem. Má to ale vůbec v globálním kontextu smysl, když si uvědomíme, že Evropa je zdrojem jen asi osmi procent světových emisí?

Jedna věc je aktuální podíl emisí a druhá je historická odpovědnost. Industriální revoluce se odehrála v Evropě a v severní Americe a současné koncentrace škodlivin nejsou výrazem toho, co se stalo loni nebo předloni. Bavíme se o časovém období dlouhém zhruba 150 až 200 let. To je potřeba mít na paměti a z debaty to často vypadává. V úvahu je také třeba brát takzvaný bruselský efekt, tedy schopnost evropské politiky a byznysu ovlivňovat globální standardy. Dobře je to vidět na emisních normách euro, které se postupně začaly šířit světem a přijala je celá řada zemí. Podobně se prosazuje i koncept zpoplatnění uhlíku. Velké mimoevropské ekonomiky jako Indie a Čína už začínají hovořit o tom, že zavedou vlastní systém obchodování s emisními povolenkami a kvůli šíleným smogovým situacím ve svých aglomeracích tam řeší elektromobilitu. Rozhodně to není tak, že Evropa je v úsilí o udržitelnost jediná.

Jde o dlouhodobý proces a myslím si, že je to zároveň příležitost, jak si evropské země můžou do budoucna zajistit a udržet konkurenceschopnost. Být lídrem v inovacích a v technologických řešeních je značná konkurenční výhoda.

Cíle udržitelného rozvoje jsou nastaveny do roku 2030. Co byste si přál, aby se do té doby vyřešilo nebo změnilo?

Česká společnost nemá dlouhodobě příliš silnou důvěru ve stát. Ale důvěra ve stát je jedním z klíčových prvků pro to, abychom všechny současné výzvy zvládli. Přál bych si proto, abychom byli schopni tuto důvěru budovat, abychom byli schopni komunikovat s občany, zapojovat je do rozhodnutí a smysluplně jim vysvětlovat, proč jsou ty cíle potřeba a jak jich můžeme dosáhnout.

Zkrácený rozhovor vyjde v letním dvojčísle časopisu Statistika&My..