Propopulační politika by měla být načasovaná

ČSÚ vydal na konci ledna populační projekci v krajích České republiky. Jaké je největší úskalí regionálních prognóz?

Čím je populace menší, tím hůře se odhaduje budoucí vývoj a tím více se vzhledem k náhodným výkyvům může skutečný vývoj lišit od prognózovaných hodnot. Velmi obtížné je na úrovni menších územních celků odhadovat migraci, protože kromě částečně regulované migrace zahraniční je zde ještě prakticky neregulovaná migrace vnitřní. Na druhou stranu vzhledem k poměrné stabilitě demografických procesů se domnívám, že i regionální prognózy mají svůj význam a jsou velmi potřebné.

Při své práci jistě využíváte i data z Českého statistického úřadu. Existuje oblast, kterou v nich postrádáte?

Protože žiji v Praze, uvítal bych veřejně dostupná podrobnější data o jednotlivých městských částech ve stejném rozsahu, jako se publikují data o okresech. A také spolehlivější a podrobnější data o migraci a cizincích, i když toto, pokud vím, již není zcela v kompetenci Českého statistického úřadu.

Dokázal byste vysvětlit, jaké jsou hlavní rozdíly v naději dožití u evropských populací?

V současné době je naděje dožití, nebo se také říká střední délka života, ve všech postkomunistických zemích o několik let nižší než v ostatních zemích Evropy. Příčin může být celá řada. Socialistické země byly v izolaci. Nebyly zde například takové možnosti šíření informací o zdravém životním stylu a stravování. Byla potlačována osobní zodpovědnost za vlastní zdraví a do jisté míry i prevence. Převládal názor, že zdraví nám zajistí společnost. Lékaři neměli přístup k zahraničním časopisům ani nemohli jezdit na zahraniční konference. A samozřejmě se stále více projevovala i nedostupnost nejnovějších léků a zdravotnických přístrojů a technologií.

Proč vlastně ženy žijí déle než muži?

Je to dáno biologicky. Již v prvních týdnech života je úmrtnost narozených chlapců o něco vyšší než úmrtnost děvčat. Svou roli hrají i společenské faktory. Muži mají tendenci více riskovat, často vykonávají rizikovější či zdraví škodlivá zaměstnání. Mají i větší tendenci ke konzumaci návykových látek či k sebevraždám.

O stárnutí se často mluví jako o hrozbě. Vnímáte to jako demograf také tak?

Stárnutí je logický důsledek toho, že se prodlužuje délka lidského života. Vnímám jej tedy jako pozitivní proces a jeho ekonomické důsledky bychom neměli chápat jako hrozbu, ale spíše jako výzvu.

Má propopulační politika vůbec smysl? Nepřináší více škody než užitku tím, že vytváří generační vlny?

Propopulační politika by měla mít dlouhodobý efekt a správné načasování. Zavést propopulační opatření v 70. letech 20. století, kdy ve věku nejvyšší plodnosti byly silné poválečné ročníky žen, bylo z demografického hlediska vysloveně nevhodné. Optimální by samozřejmě byla politika vedoucí k tomu, aby roční počty narozených byly poměrně stabilní, nebo vzhledem k pokračujícímu růstu délky života a imigraci spíše mírně klesající. Současná úhrnná plodnost je však hluboko pod úrovní prosté reprodukce a navíc počet žen ve věku nejvyšší plodnosti bude v nejbližších dvaceti letech klesat. Proto si myslím, že vhodná a rozumná propopulační politika by byla namístě. Jednou z možností by třeba bylo více zohlednit počet dětí v důchodovém systému nebo zavést výraznější slevy na daních či na důchodovém pojištění pro pracující rodiče s nezletilými dětmi.

Česká republika patří mezi země, v nichž podíl cizinců v populaci není nijak vysoký, ale stále se zvyšuje. Může příliv migrantů zastavit stárnutí české populace?

Imigranti jsou většinou osoby v produktivním věku. Mohou proto částečně eliminovat důsledky stárnutí populace, ale rozhodně jej nemohou zastavit. Pokud vytvoříme podmínky k tomu, aby přicházely celé rodiny nebo aby zde migranti rodiny zakládali, bude snížení vlivu stárnutí ještě vyšší. Za jednu z překážek považuji skutečnost, že imigranti a jejich rodinní příslušníci, včetně dětí, kteří pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii, legálně u nás pracují, ale nemají tu trvalý pobyt, jsou na rozdíl od našich občanů a občanů Unie bez nároku na zdravotní pojištění.

Jak se změnila zahraniční migrace v posledních 25 letech?

Do konce 80. let byl (pokud vezmeme v úvahu i nelegální emigraci) počet vystěhovalých z ČR vyšší než počet přistěhovalých. V 90. letech nastal obrat, imigrace převažovala nad emigrací, průměrný migrační přírůstek (i při zohlednění neregistrované emigrace) činil více než pět tisíc osob ročně.
Po roce 2000 došlo k výrazné změně metodiky. Mezi zahraniční migraci, na rozdíl od předchozích let, patří kromě cizinců s dlouhodobým pobytem na území ČR i stěhování cizinců s vízem nad 90 dní i cizinců s přiznaným azylem. Od roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do EU, se údaje týkají též občanů zemí EU s přechodným pobytem a občanů třetích zemí s dlouhodobým pobytem. Změna legislativy se projevila v roce 2001. Tehdy ČR zaznamenala migrační úbytek, ale v dalších letech se hodnoty migračního přírůstku pohybovaly v řádu několika desítek tisíc osob ročně. V roce 2007 činil migrační přírůstek téměř 84 tisíc osob a o rok později překročil 70 tisíc. Světová hospodářská krize byla zřejmě jednou z hlavních příčin výrazného poklesu migračního salda. V roce 2012 byl migrační přírůstek jen o málo vyšší než deset tisíc osob a podle údajů ČSÚ za první tři čtvrtletí roku 2013 dokonce dochází k migračnímu úbytku.

Česko patří v Evropské unii k zemím, které udělují občanství nejméně. Znamená to tedy, že česká společnost není vůči migrantům tolerantní a že podmínky pro získání občanství jsou přehnaně přísné?

Naše společnost zřejmě není příliš zvyklá na národnostní a kulturní rozmanitost. Po odsunu Němců na konci 40. let minulého století byla až do konce 80. let národnostně velmi homogenní. Proto zde možná převažuje k cizincům spíše nedůvěra až strach z jejich odlišnosti.
Podmínky pro získání občanství mohu těžko posoudit. Informace nezávislých iniciativ, zabývajících se problematikou cizinců, poukazují na určité případy obtíží až diskriminace cizinců například při získávání víz či povolení k pobytu nebo v již zmíněné oblasti přístupu ke zdravotnímu pojištění.

Přejímají migranti demografické chování české populace?

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že trvale usazení migranti většinou přijmou demografické chování domácí populace. Demografické procesy však mají velkou setrvačnost. Proces změny demografického chování nějakou dobu trvá a může se jednat i o dobu několika generací. Záleží pochopitelně na tom, z jakých zemí a kultur migranti přicházejí. Zhruba tři čtvrtiny cizinců žijících na území ČR jsou občané Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruska, Polska a Německa, což jsou vesměs země s podobným demografickým chováním.

Komunity migrantů se většinou soustřeďují do velkých měst. Není venkov chráněn před přílivem cizinců jen tím, že, jak se říká, si lidé vzájemně vidí do talíře?

Zčásti to tak být může. Domnívám se však, že cizinci se soustřeďují do měst především proto, že zde snáze najdou zaměstnání, možnost podnikání a rovněž bydlení či ubytování. A v neposlední řadě zde mají zpravidla i více možností kontaktů se svými krajany.