Věřících hlásících se k církvím výrazně ubylo

Znamená to tedy, že nelze výsledky, které odpovídají na otázku, jak jsme na tom v České republice s náboženskou vírou, vyhodnotit? Ne. I když to pro statistiky snadné není, odpovědi existují.

Výrazný úbytek

Zajímavé je zjištění, že za uplynulých deset let výrazně poklesl počet osob, které se hlásí ke konkrétním církvím. U tří největších církví v zemi se dokonce úbytek pohybuje kolem tří pětin. A tak k římskokatolické církvi, které ubylo přes jeden a půl milionu osob, se hlásí jen o něco více než milion věřících.
Statistici zjistili, že se zvýšil počet osob, které se přihlásily k malým církvím nebo k víře jako takové. K této nově zavedené kategorii „věřící nehlásící se k církvi“ se pozitivně vyjádřilo téměř tři čtvrtě milionu respondentů. Pokud budeme vycházet pouze z osob, které zodpověděly otázku po víře, relativní podíl věřících se přes pokles jejich absolutního počtu oproti minulému sčítání mírně zvýšil.

Ve vztahu mezi vírou a bezvěrectvím se znovu potvrdilo, že nadále trvá tendence konstatovaná už v roce 1991. Směrem od západu na východ republiky vzrůstá religiozita obyvatel, přičemž nejvyšší je trvale při východní hranici republiky se Slovenskem. Např. ve Zlínském kraji počet věřících překračuje jednu třetinu (37,0 %) obyvatel a v okrese Uherské Hradiště se jejich podíl blíží téměř polovině všech obyvatel (45,6 %).
Naopak mezi „bezvěrecké“ regiony, tj. bez náboženské víry, se tak jako v minulosti řadí trojice krajů v pořadí Ústecký, Karlovarský a Liberecký. V samotném Ústeckém kraji představovali věřící pouze jednu desetinu obyvatel. V okrese Most se jednalo jen o jednu dvanáctinu a obdobně tomu bylo např. i v okrese Česká Lípa nebo Chomutov.

V roce 2011 představovaly osoby, které na otázku neodpověděly, bez pěti procent celou polovinu všech sečtených. Až za nimi, co do počtu, pak následovaly osoby bez vyznání zahrnující zhruba třetinu všech sčítaných (34,5 %). Samotní věřící, odpovídající zhruba jedné pětině, se dělili na věřící hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti s podílem jedné sedminy (14,0 %) a věřící nepřihlašující se k žádné církvi představující asi patnáctinu všech obyvatel (6,8 %). Především ve prospěch kategorie „nezjištěno“ se oproti roku 2001 výrazně snížily počty osob bez náboženské víry, které tvoří jednu třetinu všech obyvatel (34,5 %). Neubyli však jen „bezvěrci“, ještě výrazněji tomu bylo u samotných věřících, kde tento úbytek překročil oproti minulému sčítání polovinu (55,5 %). V případě započtení i kategorie věřících bez vazby na konkrétní církve byl ale samozřejmě tento pokles nižší, asi třetinový (34,0 %).
Dalším znakem byl razantní pokles osob hlásících se ke třem nejznámějším církvím u nás. Úbytek přitom představoval u církve římskokatolické a také československé husitské dokonce tři pětiny stavu v roce 2001. Katolíků například ubylo více než jeden a půl milionu. Svým počtem něco málo přes jeden milion (1 082 tisíc) dnes tvoří zhruba jednu desetinu všech obyvatel. Marginálními, jejich podíl z obyvatel se pohybuje kolem pouhého půl procenta, se staly podle těchto výsledků další u nás tradiční církve. K Církvi československé husitské se přihlásilo na čtyřicet tisíc příznivců a evangelíků z českobratrské církve bylo padesát jedna tisíc, tedy jen o něco více.

Zjištěné skutečnosti

Ke zjištěným datům je možné formulovat různé hypotézy vysvětlující danou skutečnost. Ať již vyjádření založená na sekularizačních teoriích či již dlouho se objevující úvahy o privatizaci náboženství a morálky nebo o vlivu konzumní kultury, globalizace. K těmto úvahám, náležejícím především sociologům, nebudou statistikům výsledky, které vycházejí z pouze jedné položené otázky, navíc při vysokém procentu jejího nezodpovězení, přece jenom dostačovat. Mohou jen shrnout zjištěné skutečnosti a případně je doplnit o další možné, především sociodemografické znaky: např. věk, vzdělání a rodinné poměry, které byly při sčítání v případě osob šetřeny.